„Vstávej, fotříku, je čas vyrazit,“ volá Nadir ráno v pět na páníčka zachumlaného v peřinách.
„Ach jo! Nechtěl bys mě alespoň jednou jedinkrát nechat trochu vyspat? V noci jsem ti byl zase čtyřikrát otevírat dveře…“
„Žádný spaní! Už takhle tě budím o hodinu později než před měsícem. Kdybych tě nechal spát, vyrazíme někdy v osm a v tom vedru už se ťapat nedá, na to se ti můžu leda vybodnout!“
„No dobře, tak já už lezu, ale budeš muset počkat – bez ranní kávy ani ránu!“
Páník sleze shůry, uvaří si voňavý mok, přečte si zprávy o tom, jak si dva idioti chtějí rozparcelovat planetu, a když už to připadá Nadirovi moc dlouho, přijde za ním do pracovny a začne ho štípat do ruky: „Už máš dopito, jdeme!“
„Co mám s tebou dělat,“ povzdechne si dvounožec, kterému se nikam nechce, ale pohled na rozradostněného chlupatého kamaráda mu vlije do žil energii a spraví mu náladu.

Dvojice vyrazí na dlouhou procházku, cestou se staví u vlkodaví kamarádky Vendulky, se kterou se podělí o nějaký ten piškot a pohlazení a pokračují dále do luk. Nad kopci právě začíná vykukovat slunce.
„Vidíš ten krásnej kýč, taťko? Koukej si ho vyfotit a mysli na to, že kdyby ses válel v pelechu, o tuhle nádheru by ses ochudil…“