„Same, taky někdy děláš vylomeniny?,“ zeptala se takhle jednou Gizem spoluvenčícího se psího kamaráda.

„No jasně, to přece každej pořádnej pes musí,“ odvětil Sam a pokračoval: „Třeba tuhle jsem Velkýmu Samovi čmajznul botu a měl jsem z toho, jak se na mě zlobil, pořádnou člověčinu (lidi, když mají z něčeho legraci, prču, bžundu apod., říkají, že z něčeho mají psinu, u psů je to obráceně – pozn. autora).

„Ty jsi ale trdlík. To nejsou žádný vylomeniny, ale docela obyčejný škádlení. Mám na mysli skutečný vylomeniny, doslova a dopísmene.“

„No jo, labrador,“ shovívavě si pomyslela Gizem, když chudák Samík zůstal stát s otevřenou tlamičkou, nechápavě zavrtěl hlavou a čekal, co z jeho kámošky vypadne.

„Když jsem byla malá holka, párkrát jsem udělala nějakou rozpleteninu, jenomže pak mi kolem plotu natáhli ty pásky, od kterých ti projede od čumce takový šlehnutí, že se plotu raději vyhýbáš na sto ohonů. Tak jsem si našla novou zábavu a začala dělat vylomeniny – vpředu, kde není pletivo, ale plaňky, jsem si s nimi začala hrát. A to víš, hračky mi dlouho nevydrží, a tak po několika vylomených a okousaných plaňkách (Taky rád ohlodáváš dřevo? Já k smrti ráda! Z planěk jsem si nadělala i sušenky, který jsem si nosila do pelíšku, což se prý taky nedělá…) mi páníček radovánky překazil. Nechal udělat plot nový. Fuj! To je hnus, pséče! Vypadá to jako plaňka, je v tom i dřevo, ale chutná to bídně a vůbec se to nechce porcovat na sušenky. Tak mám teď po vylomeninách…,“ vysvětlila Gizem Samíkovi, postěžovala si na krutý psí život a odběhla k páníčkovi vysomrovat další piškot.