Dnes ráno, ostatně jako téměř vždy, čuminka nenechává páníčka ani v klidu dopít kávu. Poté, co absolvuje předsnídani s paničkou tím stylem, že otevře dokořán krokodýlí tlamu: „Tady je odkládací prostor na tousty,“ jde za věrným venčitelem a začne ho jemně zoubky štípat do ruky. Je-li mu život milý (a nutno podotknout, že je), nezbývá mu nic jiného, než naplnit pravou kapsu zimní pišbundy, obléknout čuminu i sebe a vyrazit za „Samíky“.

Na louce se všichni potkávají. Samík radostně přibíhá ke Gizem, pohlédne jí zkoumavě do očí a vyčítavě na ni vyhrkne: „Zase jsi za ním byla, viď?“. Tím má na mysli druhou návštěvu u profesionálního milovníka Tolgy.

Gizem chvíli Samíka napíná. „Proč tě to tak zajímá, pséče? Vždyť my jsme si přece už náš vztah vyříkali, ne?“
„Vyříkali, nevyříkali, prostě mě to zajímá…“
„Nebyla, truhlíku žárlivej. Prostě jsem si řekla, že jedna návštěva stačí, účel by měla splnit. To víš, i kdybych chtěla, od tebe bych se potomků stejně nedočkala. Vždyť víš sám, jak ti to nejde, ty moje malý nemehlo“ škádlí a dobírá si svého labradořího kamaráda. „A už žádný přihlouplý otázky na tohle téma, jasný?“
„Jasný.“
„A pojď si ještě hrát, dokud můžeme, za měsíc už budu nejspíš na mateřský. Máš ji!“