Tak mě tady zase po měsíci máte. Svině. Cože, ať nenadávám? Ale to přece nepatřilo vám. Svině jsou tady všude kolem (a nedivil bych se, kdyby byly i u vás).  Tuhle jsme šli s fotříkem na pravidelnou ranní procházku, já samozřejmě napřed, páč jsem zvědavější než on, a když jsem zaběhl za takovej velkej keře, skrz kterej není vidět, zavětřil jsem nějakou sviňárnu. No a vzhledem k tomu, že taťka (jeho blbost, má si mě líp hlídat) mě neviděl a tedy mi ani nemohl říct to jeho obvyklý „Ne, nesmíš!“, dovolil jsem si na tu sviňárnu vystartovat. Každopádně výpad za sviní přinesl zajímavej efekt: rozpohyboval starýho tlusťocha. Ten, když uslyšel moje vrčení, dorážení a prasečí funění a dupání, přiběhl a okamžitě na mě zařval „Fuj, ke mně!“ Ne že by se mi k němu dvakrát chtělo, to zrovna ne, ale vždycky, když na mě dědouš takhle zařve, vím, že by nebylo dobrý neposlechnout. A koneckonců jsem měl důvod opustit bojiště se ctí, páč (nikomu to ale neříkejte) nevím, jestli bych vyvázl se zdravou kůží. To víte, když se proti vám postaví takový hovado… „Máš štěstí, ty svině jedna černá,“ syknul jsem směrem k obludě, „že mě volá tatík. Jinak bych tě sejmul“ a otočil jsem se a s gráciií a noblesou mně vlastní jsem si to namířil za páníkem.

Druhej den už byl fotřík na čuňata pořádně připravenej. Jednak si mě hlídal, jednak měl v pohotovosti mobil s tím, že bude-li příležitost, udělá si s kaňourem selfíčko. Kolem místa, kde se předchozí den ty hory masa pohybovaly, jsme prošli, aniž bychom něco viděli. Při zpáteční cestě taťka povídá: „Vidíš, co je to za tím balíkem sena? Že by vyryly takovou velkou hroudu?“ Když jsme se k balíku sena přiblížili, vyrytá hrouda se zvedla. Fotřík neměl nic důležitějšího na práci, než mě upozorňovat, že se nesmím, se sviněma dávat do řeči, ale přitom si to černý monstrum točil na mobil. A točil i tehdy, když se monstrum rozhodlo nás přivítat a pohostit. Ale ani fotřík se se sviněma nebaví, a tak (s mobilem stále v ruce) začal pomalu couvat. Jenomže je nemehlo, a tak při couvání zakopl a upadl. Později mi řekl (cituju): „Nadirku, teď jsem měl zadel docela sevřenou. V duchu jsem si říkal, jestli po mně půjde nebo ne.“ No, nebudu vás napínat, nešla. Po chvíli jsme viděli důvod prasečí neústupnosti. Resp. neviděli jsme důvod jeden, ale hned několik – za kolosem se to hemžilo malejma proužkatejma rypáčkama…

To bylo začátkem měsíce. Od tý doby jsme je tam viděli ještě několikrát, ale důvody už trochu vyrostly, a tak celá rodina už namísto nerovnýho (samozřejmě nerovnýho pro ni) boje nyní volí taktickej ústup.

Když jsem u toho začátku měsíce, povzdechl si taťka, že ani nemůže jet popřát svojí čtyřnohý vnučce a mojí neteři Širince k narozkám. Měla je třetího dubna. A ještě víc mu bylo líto, že se těch narozenin nedožilo její dvojče, Adalet Gizem from Kangalhill neboli Adélka, která odpočívá spolu s mámou Gizem v bájný Anatolii.

No a co ještě dělám? Samozřejmě makám jako divej. Číhám na nepřítele u plotu a fotříkovi pomáhám na zahrádce. Představte si, že ten starej blázen si pořídil sud, ve kterým po nocích, kdy slušný dvounožci spěj, topí na zahradě stromků. Prej aby jim nebyla zima a nenastydly. To je ale cvok, co?

Jo, abych nezapomněl, taky vyháním vetřelce z jezírka (viz video, stejně jako svině). Když pak toho vetřelce potkám na procházce na ulici, jak se tam prochází, jako by se nechumelilo (Ale no jo, dyť já vím, že nechumelí!), jsem úplně nepříčetnej.

Jinak ke konci měsíce nečekaně napadla zmrzka, tak jsem si to pořádně užil a předpokládám, že i vy. A to už pro dnešek stačí, nebudu vás rozmazlovat sáhodlouhejma románama. Opatrujte se a za měsíc zase tady, jo?