To je zase počasí, že by psa nevystavil – fučí vichr a do toho padá sníh, páníček by nejraději zůstal zavrtaný v pelechu. Alespoň jednou… Ale kdepak Gizem! Má ze sněhu radost, nemůže se vycházky dočkat. Schválně, jestli půjde Samík taky nebo zůstane jako srabík doma?

Ale kdepak, Samík není bačkora, i on vytáhl páníčka ven, teď lítají s Gizem po zasněžené louce a stejně jako děti se i oni radují z první sněhové nadílky, zatímco páníčci reptají, jak budou muset vyzvat k tanci hrabla a lopaty…

Když naše čtveřice prochází uličkou mezi zahradami, která ústí z louky do silnice, jako vždy ji zdraví Bílkovic starší sestra Dita (neřekne se jí jinak, než Digina). Psi jdou napřed, už jsou na silnici, když v tom se ozve náhlé volání: „Ke mně!“ doprovázené dupotem běžících nohou.

Gizemin páník je okamžitě ve střehu, okamžitě popadne Gizem za obojek, má za to, že Bílkům vzala roha Orwella, jejich další fena cane corso.

A už vybíhá pan Bílek: „Digi, ke mně!“

„Co se plašíš? Diginu máš na zahradě,“ říká mu Gizemin páník a ukazuje na hlavu vykukující nad zídkou obklopující Bílkovic zahradu.

Zjevně zaražený, ale oddechnuvší si soused se zastaví: „Vy jste mi dali! Viděl jsem jen Gizi, tebe ne a vyděsil jsem se, že mi zdrhla Digina…“
„No jo, jenom falešnej poplach. Naštěstí,“ usmívá se Gizemin páník, bere čuminu na vodítko, loučí se se sousedem a spolu s oběma Samy pokračují v procházce.

„Chápeš to? Splést si MĚ s Diginou? No ten mě ale naštval,“ říká později dotčeně uražená Gizem Samíkovi. „Až příště půjde kolem nás, pořádně ho vyštěkám, aby poznal rozdíl…“