Tak mě tady máte zase. To byl fofr, co, jak to uteklo? No jo, však já vím, pro vás celá věčnost, jak jste se mě nemohli dočkat. A vidíte, dočkali. Přece jsem vám minule psal, že se tu zase potkáme. Mně přece můžete věřit. Ona ta důvěra je totiž sakra důležitá. A občas, když někomu důvěru projevíte, může se z toho podělat radostí. No fakt, nekecám, můj dvounohej fotřík je toho jasným důkazem.

Asi víte (a jestli jste nevěděli, tak jste s tím obeznámeni právě teď), že stříkající hadice je jedním z mých úhlavních nepřátel. Jakmile se na zahradě stříká, mizím. Mám to tak odjakživa. Jenomže když jde na zahradu páník a já mu musím jít pomáhat nebo alespoň ho hlídat (páč von je děsně nešikovnej, a tak na něho někdo musí permanentně dávat pozor), tak mu dovolím, aby stříkal trávu i vedle mě, a já nezdrhnu. Normálka vydržím ležet, páč vím, že mi žádnou záludnost s proudem vody neprovede. Spolíhám na to, že když chce stříkat tam, kde zrovna ležím, upozorní mě a počká, až se zvednu a přesunu se jinam. No a jak nechám kolem sebe stříkat tu vodu, fotřík vidí, jak mu věřím, a je z toho doslova podělanej štěstím. Tedy doslova snad ne, ale vobrazně určitě.

Jinak co se tu ještě dělo zajímavýho? Před dvěma týdny se jeli páníčci podívat za mojí neteří Širinkou, která je starší než já (kdybyste nevěděli, tak je to dcerka mojí nevlastní ségry Gizem, kterou jsem nepoznal a která tu bydlela přede mnou). Chtěli by mě vzít s sebou, ale nelajzli si to, páč se Širinkou ještě žije krvelačnej krysařík Kubíček a ten by mi prej vyprášil kožich. Mí dvounožci měli strach, jestli je ještě Širinka pozná, páč ji kvůli covidovým opatřením neviděli dýl než rok a půl. Já u toho nebyl, ale podle mě je už rozpoznala horko těžko a nejspíš na ně za brankou vystartovala. Naši si to prej nahráli, tak tady se můžete přesvědčit:

Tak jsem si to video pustil a musím změnit názor – poznala je. A nejen ona, ale i Kubíček, kterej si kdysi mýho fotříka adoptoval. Za odměnu, že ho Kubíček nesežral, musel mu páník házet míček a neúnavnej stařík mu ho pořád nosil. Jo, čtete správně: míček. Každej, kdo zná naše webový stránky ví, že Kubíček přece vždycky nosil kamínky. Jenže kamínky, jak známo, nedělaj chrupu dobře, a tak se nebohej krysařík šutrama o zuby připravil…
Jinak koukám, že Širinka je kus. A to jako že je hezká. A taky mohutná. Možná by mohla trošku zapracovat na linii, holka jedna, ale to si nechte pro sebe, ne abyste jí to hned běželi vyslepičit! Na druhou stranu to svědčí o čem? Že má skvělý páníčky, který nedopustěj, aby strádala! Zatímco já, chudák, jsem kost a kůže…

A co jinak ještě dělám kromě toho, že makám pořád na zahradě? Především taťkovi dělám radost. Třeba tím, jak hezky poslouchám a jak si hezky hraju – z toho pohledu na mě je vždycky celej paf.

Radost mu pak taky dělám tím, že ho vodím na procházky, i když se mi vůbec nechce. Ale když vidím, jak se mu vždycky rozzářej oči… Chodím s ním za světla i za tmy, za mlhy, za deště nebo i když nás spaluje slunce. On z toho má vždycky radost jako malej Jarda…
„Nadirku, loužička plná bahýnka, honem do ní, ukaž, jak se ti v ní líbí,“ vybízí mě fotřík, a já, jen abych ho potěšil, s největším sebezapřením vlezu do toho hnusu a vyráchám se v něm. Cestou domů pak už sotva pletu tlapama, zatímco ten můj starej moula je hotovej z těch kytek na louce: „Podívej, jaká je tu krásná kytička. A jak voní! Přičihni si…“ A já ze sebe holt udělám vola (páč kterej pes by dobrovolně sám od sebe čichal ke kytkám – leda nějakej debil) a jdu a ke kytce si čuchnu, tak mi na tom mým páníkovi záleží. A to není všechno – dokonce jdeme kolem srnek ležících na louce, já samozřejmě na volno, ale protože mi taťka řekl, že by si přál, abych na ně nevystartoval, udělám mu radost a pokračuju v cestě, aniž by srnky musely zdrhat. Ani srnečka běhajícího po louce si nevšimnu, takovej já jsem!

No jasně, že to nedělám kvůli jeho zlatejm vočím, ale proto, že očekávám, že si uvědomí, jakej poklad ve mně má, a že z něho konečně vypadne pořádnej kus flákoty. Ale dočkat se od něho flákoty je stejně marný očekávání, jako to, že se jí dočkám od vás.

Tak se mějte a snad se tady zase za měsíc potkáme.