„Hajzle! Já tě tak nenávidím,“ říká mi ten můj dvounožec, přičemž velmi neochotně odevzdává povinnou daň: půlku housky namazané paštikou, načež mě, aby si to vyžehlil, obejme a dá mi pusu na čumec. Jen ať mi nadává, jak chce, důležitý je, že se rozdělí, páč co máte v žaludku, to vám už nikdo nesebere, no ne?

Potom mě oblíkne, bere vodítko a vyrazíme na prochajdu. Slunce žhne, přesto si páník bere gore-texový boty.
„Blázníš, čéče? V tomhle vedru? Z oblohy ani kapka…“
„Ale kdepak, vůbec neblázním, pséče. Z oblohy sice kapka nespadne, ale když upustíš z tlaminy půlmetrovej slint, mohlo by mi v botách pěkně čvachtat, a tak má gore-texová obuv i v tomhle vedru svoje opodstatnění…“

Přecházím fotříkovu netaktnost mlčky a pokračujeme loukou dolů.
„Ne, nech srnečky,“ varuje mě taťka, a mně nezbejvá nic jinýho, než ho poslechnout. Zato jindy, když tam nejsou ani srnky, ani divočáci či nějaký jiný svině, radostně se rozeběhnu a peláším a dvounožec mě nechá, jen mě bedlivě sleduje, abych se mu nikam nezaběhl.

Pod loukou si mě zase na chvíli přicvakne na provaz a jdeme způsobně po chodníku.

„Dobrý den,“ zdraví taťka asi pětaosmdesátiletýho pána, se kterým jsme se donedávna často vídali. „Kdepak máte Čůzu?“
Tady musím vysvětlit, že Čůza není žádná nemrava, ale čtyřnohá chlupatá psí dáma. Někdy v době, kdy já tu ještě nebyl a když odešla moje starší ségra Gizem do Bájný Anatolie, opustil pána i jeho pes, staford. Aby pánovi nebylo bez čtyřnožce smutno, vzal k sobě právě již zmiňovanou postarší dámu z útulku. Často jsme je potkávali a já se na ni ani nezlobil za to, že mi užírala piškoty, kterejma ji můj dvounožec obdarovával. Jsem přece gentlas…
„Dobrý den,“ odvětí pán na pozdrav a je na něm vidět, že neví, co má říct.
„A sakra,“ říkám si, ale jen v duchu, aby mě ti dva neslyšeli, ale i na taťkovi je vidět, že si říká to samý. I když nevydá hlásku, tak dobře toho svýho opatrovatele znám, že to hned poznám.
„Čůza už není“ říká stařík s neskrývaným bolem a v oči se mu přitom lesknou.
„To je mi moc líto,“ fotřík na to a já vím, že to myslí upřímně. „Vezmete si k sobě ještě kamaráda?“
Po chvilce mlčení je páníkovi jen: „Už ne…“
Víc stařík ze sebe není schopen vydat, jen zatlačí slzy, které se mu derou do očí. Taťka mu podává ruku, rozloučí se a my pokračujeme v procházce.

„Všiml sis, jak za ten krátký čas, kdy jsme se neviděli, hrozně sešel?“ ptám se fotříka.
„To víš, že všiml. Odešla mu blízká bytost.“
„Tak proč už si k sobě žádnýho kamaráda nevezme? Přece by pookřál, takhle to s ním půjde od deseti k pěti.“
„Bojí se. Už nemá sílu na to, aby se k někomu připoutal a on ho zase opustil.“
Víc už to nerozebírám a zbytek procházky jdeme bez jedinýho slůvka, hlavy plný myšlenek soužití dvounožců se čtyřnožci.

Ale dost smutnění, dneska slavíme! A neptejte se co, je přece sedmadvacátýho srpence, což znamená, že mám zase narozky! No jo, je mi přesně osmatřicet měsíců. A nedělejte si žádný násilí se slibama, že tentokrát už docela určitě přifrčíte s gratulací a kusem hovězího velkým jako …no…jako kráva. Vy se na mě zase stejně vykašlete, jako vždycky.

A co ještě jinak dělám? Je to pořád stejný: Pomáhám fotříkovi na zahradě, chodíme na procházky, který pořád miluju, obzvlášť ty vodní. Jo, taky jsem se naučil číhat. Že nevíte, jak se číhá? Jednoduše. V tom vedru se schoulíte do stínu za brankou a škvírkama mezi plaňkama sledujete, co se děje na ulici. No, a když vidíte, že jde někdo po chodníku, necháte ho dojít až k brance, na kterou náhle bez varování vyskočíte a s hlavou nad brankou řádně hlasitě kolemjdoucího pozdravíte. Pak se už jen bavíte tím, jak se dotyčnej lekl, a větříte, abyste zjistili, jestli se musí převlíknout, anebo jestli to ustál bez úhony.

No a to je pro dnešek všechno a další raport bude (možná) zase za měsíc. Do tý doby se mějte fajn. Nebo tak, jak si zasloužíte.