„Blbec, blbec, blbec!“ Takhle si před týdnem spílal Gizemin páníček, přičemž si foukal na bolístku, kterou mu jeho čtyřnohá kámoška způsobila a za kterou si mohl sám.

Aby se vyblbnul s foťákem, vyndal páníček starou zvířecí lebku a v Gizemině přítomnosti dělal nějaké snímky. Pak se odebral do domu a lebku namísto toho, aby ji zastrčil, nechal ji ležet venku. Později ji pak chtěla panička uklidit, ale Gizem, jakmile to zblejskla, okamžitě zavrčela, odhalila chrup a po paničce se ohnala: „To je moje!“
Pániček, když to zaregistroval, vyběhl ven a na čuminu spustil: „Fuj! Nesmíš!“ Ale kdepak, pejska stála nad lebkou, a s vyceněnými zuby zlověstně vrčela na celé okolí jako smyslů zbavená.
Teď páníček nemohl couvnout. Když už jednou psině něco zakázal, musí být důsledný. Kdo s koho: přiskočil ke Gizem, popadl ji za srst a zvedl do výšky. Šelma se po něm divoce ohnala a zubem se mu podepsala na ruce. „Tak to ne, děvěnko! Tohle si dovolovat nebudeš ani náhodou,“ říkal si páník a hlasitě (pořádně na ni řval) čuminu umravňoval. Nezvykle dlouho trvalo, než se zklidnila, přestala krabatit čumec a odhalovat tesáky, ale nakonec přece jen všechno dobře dopadlo a když přistála všema čtyřma na pevné zemi, už byla jako beránek.

Dlouho si pak páníček nadával za hloupost, kterou udělal – neradno nechávat kangalovi to, co mu nepatří a o čem se může (vcelku oprávněně) domnívat, že je jeho. V momentě, kdy ho chcete  o kořist připravit, přestane vnímat, nevidí, neslyší, nezná smilování …