„Ten čas ale letí,“ konstatuje Gizem. „Dnes je to přesně týden, kdy se vydala Adélka do světa k novým přátelům. Sice se mi stýská, pravda, ale vím moc dobře, že naše zahrádka by pro nás všechny byla malá, to se holt nedá nic dělat. Hlavní je, že je v dobrých rukách…“
„Nemusela být. Mohla se dostat třeba k panu Durkovi.“
„K panu Turkovi? Tedy do své pravlasti? No a proč tam není?“
„Neříkal jsem k Turkovi, ale k Durkovi,“ vysvětluje páníček a vypráví čumině, jak to vlastně bylo:

„To bylo v době, kdy holčandám byly necelé tři týdny. Zvonil mi telefon a když jsem přijal hovor, ozval se mi pán, který se představil jako Durek. Chtěl vědět, zda mám holčandy. Vysvětlil jsem mu, že ano, ale že jsou zamluvené a jejich noví páníčci by měli za týden složit zálohu.“
„A jsou uchovnitelné?“ ptal se pán.
„Nevidím důvod, proč by neměly být,“ já na to.
„Víte, já koupil fenu od jednoho chovatele a teď je nemocná a je mi k ničemu, potřebuju fenu na uchovnění. Tak ji chovateli chci vrátit,“ pokračoval pán a mluvil o fence ošklivě jako o nějakém pokaženém výrobku, navíc podle toho, co říkal, bylo velmi pravděpodobné, že pejsčinu nemoc chovatel nezavinil a o žádnou vrozenou vadu taky nešlo.
„Kdepak, panáčku, k tobě bych žádnou z našich holčiček nedal ani náhodou,“ pomyslel jsem si a říkám mu, že za takovou nemoc přece chovatel třeba vůbec nemůže.
„No, to ještě uvidíme,“ říká dotyčný a pokračuje:  „Tak já bych si od vás jednu fenku vzal.“
„Říkal jsem vám, že jsou zamluvené. Bohužel…“
„Ale peníze ještě nemáte, ne?“
„Nemám, ale na složení zálohy mají dotyční ještě týden čas. Bohužel, nemohu sloužit,“ říkám a už  se chci s dotyčným rozloučit, neboť je mi hovor velmi nepříjemný.
V domnění, že na mě zapůsobí zvukem šustících bankovek, však pokračuje: „Když teď hned přijedu a položím peníze na stůl, tak se domluvíme, ne?“
„Promiňte, ale nedomluvíme! To rozhodně neudělám,“ říkám už celkem naštvaně. „Dal jsem své slovo a to zkrátka dodržím, na shledanou.“

„No a pak asi za dva dny ještě poslal zprávu, jestli si to některý ze zájemců nerozmyslel. Nerozmyslel, napsal jsem mu a pak už byl klid.“
„Tak to jsi udělal moc dobře,“ pochvaluje si Gizem, vstává a oklepává se odporem. „Brrrr, jímá mě hrůza, když si uvědomím, jak mohly holčandy dopadnout. U takového člověka by nebyly šťastné, určitě by z nich udělal továrnu na mimina. A vůbec – ani u Turka by se neměly určitě tak dobře, jako se mají teď…“