„A hele, máme poštu,“ říká čumině páník při návratu z odpolední procházky a z poštovní schránky vyndává psaní.
Aniž by přečetl, komu je dopis určený, Gizem zavětří, obálku očichá a hned hlásá: „To je moje, to je moje!“ A neplete se: vůni nejmladší ze svých dcer pozná mezi tisíci jinými naprosto neomylně. Dopis popadne a běží s ním do pelechu pod schody, kde má nejvíc klidu. Honem, honem – netrpělivě roztrhne obálku, z níž kromě psaníčka vypadne i balíček fotografií.
Mojie milá maminko,
tak jsem včera, v neděli čtvrtého ledna, tedy v den, kdy mi bylo přesně devět měsíců a jeden den, opět vyrazila na výstavní molo. Tentokrát ne však už jen tak, abych si to vyzkoušela, jako když jsem byla úplně malá holka, ale naostro v kategorii mladých, a to na 10. ročník Hanácké národní výstavy psů v Olomouci.
Už od rána jsem byla nervózní a nervozitu jsem zaháněla okusováním páničkovy popelnice na kolech, čímž se náš odjezd zpozdil o půl hodiny – páníček totiž nechápavě zkoumal poškozený blatník a nebýt toho, že jsem se mu se sklopenou hlavou přiznala, zkoumal by ho a přemítal, od čeho to je, ještě teď.
Cestu jsem zvládla kupodivu celkem dobře: zatímco panička se nervovala a páníček nadával na silničáře, já si spokojeně schrupla.
Přes všechna úskalí jsme dlouhou cestu zvládli bez úhony a na místo jsme dorazili včas. Našli jsme naše molo a rozbalili (jak panička s oblibou říká) náš furberk, tedy misku s vodou, kartáč, moji deku, foťák, papíry, tašku s páníčkovými botami, láhev s vodou apod. Páníček mě vůbec nešetřil – hned mi dal výstavní náhrdelník a musela jsem s ním cvičně oběhnout kruh.
Jak jsem tak kroužila, přišlo mi, že bych těm holkám, které kolem mola postávaly a zevlovaly, měla ukázat, kdo je tady pánem. Jakmile jsme doběhli a opustili jsme molo, chtěla jsem srovnat hned několik větších fen, které na mě drze koukaly. Po jedné pyrenejce, které drzost čučela z kukuče, jsem vystartovala a chtěla ji srovnat tak, že jsem to od páníka pěkně schytala: dal mi takového lepáka, že mě v tu ránu na nějaké hrátky se psí holkou přešla chuť. No řeknu ti, byl to docela trapas – takhle mě ponížit před holkama na veřejnosti! Tak jsem se taky nafoukla – ale ne na dlouho, za chvíli jsme byli s páníkem zase kámoši.
Na výstavní molo jsem nastupovala jako první a páníček si moc pochvaloval, jak moc hezky stojím i jak krásně běžím. Prý hotová modelína, celá maminka. Taky o mně pan rozhodčí Vondrouš napsal: „typická fena, dobrý rámec, pěkná hlava, nůžkový skus, pěkný hrudník, korektní postoj, výborný pohyb“. Musím říct, že jsem neměla konkurenci, a to doslova: byla jsem jediný zástupce našeho plemene, a tak s tím pěkným hodnocením jsem získala CAJC, BOJ a BOB. Když jsme molo opouštěli, pan rozhodčí utrousil: „Uvidíme se odpoledne“.
„Probůh, jak to? Vždyť už to mám za sebou, můžeme razit domů,“ protestovala jsem celá vyděšená, stejně jako páníček, který se už už chystal hupsnout do popelnice, nastartovat a odfrčet.
Jenomže co je platná hlava smečky (páníček), když tou hlavou kroutí krk (panička). „Jeli jsme sem 200 kilometrů, přece se hned zase neotočíme? Zůstaňme tu ještě na závěrečné soutěže…“ Škemrala, žadonila – nehezký nátlak hraničící až s citovým vydíráním to byl, až nakonec měkkosrdcatý páníček podlehl. Aby si to u mě vyžehlili, koupili mi krásný hodobóžový obojek a vodítko a především plnou tašku dobrot. Ale uznej: jaképak jsou to dobrooty, když si nemůžeš vybrat sama? A tak jsem v okamžiku, kdy páníčkova ostražitost polevila, u jednoho stánku nakoukla do bedýnky (moje výška mi to dovoluje), abych zkontrolovala, nenabízejí-li vadné zboží. Jenomže to pouhým pohledem nezjistíš, že, a tak jsem si holt vytáhla jeden testovací vzorek žvýkací tyče a páníkovi pak nezbylo, než ho zaplatit.
„Schrupla bych si,“ prohlásila jsem po obídku znaveným hlasem doprovázeným hlasitým zívnutím. Páníčci, svědomí černé jako tér, by mi v tu chvíli udělali pomyšlení, a tak mě odvedli do popelnice, kde zatímco oni seděli, já se natáhla a dala si drobného šlofíčka – 2,5 hodiny spánku.
Spala bych klidně dál, ale vzbudili mě, abych neprošvihla soutěže JBIG a BIG. Do dalších kol jsem sice nepostoupila, ale ostudu jsem, jak páníci říkají, prý rozhodně neudělala.
Jo – a málem bych zapomněla: představ si, že při soutěži BIG vedle mě stál pesan-nemrava, který mě pořád očichával a očichával. A ne u hlavy, ale na druhé straně! Kromě toho nemravy se to nelíbilo nikomu – ani jeho páníkovi, ani mému a mně teprve ne. A i když byl chlípník neustále svým pánem umravňován, ne a ne si dát pokoj! To ti mně tak hnulo žlučí, že jsem si to s tím nevychovancem chtěla hezky ručně stručně vyřídit, vrhnout se na něho a řádně mu srovnat tu jeho frajerskou, sebejistou fasádu, ale páníček, který měl co dělat, aby mě udržel, mi to nedovolil. Jediný, kdo se touto epizodkou škodolibě bavil, byla panička, která vše se smíchem zdáli pozorovala.
No a pak už jsme konečně hupli do piksly na kolech a tradá domů. Já si zase spinkla, panička už nebyla nervózní a ani páník už nemusel lamentovat nad neupravenými silnicemi. A hned jakmile jsme dorazili domů, vyrukovala na mě panička s jobovkou: v únoru nás čeká opět Morava, a to tentokrát DUO CACIB v Brně. Prý se na to těší, protože tam alespoň budeme mít nějaké soupeře.
To je pro dnešek vše, musím dopis rychle odeslat, aby k Tobě dorazil co nejdřív. Posílám ti i pár fotek, aby sis je zařadila do rodinného alba. A nezapomeň se mým úspěchem pochlubit babičce, tetě Míše a Dědovi, kterým, stejně jako Tobě, posílám milión zubinek na tlamičky.
Tvoje nejmladší z dcer
Ayşirin Gizem from Kangalhill