„Tak ahoj, Samíku, dneska s vámi nemůžeme až na Růžový palouček, jdu zase na tu gyndu,“ loučí se v pondělní ráno Gizem se svým labradořím kamarádem.
„Tak zase zítra ahoj,“ odvětí Samík a čumina s páníčkem nabírají kurs k veterináři.

V sobotu se jí vrátil páníček i se „ségrou“ po týdenním pobytu na horách a úplně Gizem, toho skvělého hlídače, znectil: Když přijel autem k domu, čumina nevyskočila na plot, z čehouž usoudil, že je zavřená doma. Otevřel tedy bránu a zajel až k domu. Otevřel dveře v domnění, že ho bude chlupaté štěstí za dveřmi radostně vítat – a prd! Gizem vůbec neodhalila vetřelce! „Tak co je?“ V tu ránu se z kuchyně ozval zvuk zvedajícího se těla a vzápětí přiběhla do zádveří, kňučela radostí, skákala z páníčka na Míšu, žužlala jim láskyplně uši a málem je sežrala…

„Spejskalo se vám po mně?“
„To víš, čuminko, že spejskalo“
„To jsem chtěla slyšet,“ odvětila Gizem a položila hlavu na kuchyňskou linku. „Tak si svoje strádání můžete vynahradit. Hrňte do mě dobrůtky…“

V neděli pak po týdenní absenci, kdy se „Samíky“ chodila panička, vyrazil na ranní procházku s pejskou páník. Kromě obvyklé trasy ještě musel k panu Beranovi – tuto novinku zavedla  panička s Velkým Samem a během týdne se stala tradicí, kterou nesmí porušovat ani páník…

Když naše čtveřice dorazila k ohradě, v ohradě ani živáčka. „Pane Berane, návštěva!“ Z dřevěného příbytku vykoukla nejprve hlava následovaná celým tělem. Beran přiběhl k ohradě a stejně jako si berou psíci pamlsky, bral si z ruky Velkýho Sama kousky tvrdého rohlíku.

Mezitím se psi věnovali svým záležitostem, když v tom Gizemin páník zblejsknul, jak čuminu něco zaujalo natolik, že neviděla, neslyšela…
„Fuj!“ Až asi napotřetí, a to až po varovném zvukovém signálu, Gizem přiběhla, přičemž v tlamě měla ještě zbytky čehosi chlupatého. „Fuj!“ Velmi neochotně upustila z tlamy ono cosi, co při bližším ohledání páník označil jako zajíce. Ale ani Samíkovi nebyla zvěřina nepříjemná, i jeho musel Velkej Sam přivolávat, taky si chtěl pošmáknout. A jak tak Samík přibíhal, neopomenul věnovat pozornost Gizeminu kousku – a rázem bylo zle! Čumina po něm vystartovala tak, jako už párkrát předtím, je to přece její kořist! Samíka nechala až poté, co byla páníkem zpacifikována.

Teď oba čekají v čekárně na pana doktora a dalším pacientem je skutečně velký kluk: vlkodav. Zatímco on se chová přátelsky, kňučí a chtěl by si s čuminkou hrát, Gizem vrčí na něho i na jeho pána – větší psy často nevídá a onen dvounožec je podle jejího mínění nedůvěryhodný: má na hlavě kapuci.   Pán s vlkodavem jdou tedy ven a Gizem si jde zkontrolovat linii.

„Před deseti dny jsi vážila 55,3 kg, teď najednou 57,1 kg, to není jenom tak. I když tě panička umí pořádně rozmazlovat pamlsky, nevěřím, že by tě za týden takhle vykrmila…“ Vtom se otevírají dveře čekárny, oba vcházejí dovnitř, a při prvním pohledu na monitor je Gizeminu páníkovi jasné, že se nemýlil: Gizem bude máma!

Oba opouštějí ordinaci, ona s hlavou hrdě vztyčenou, on s přitroublým úsměvem (bude přece děda).

„Tak to budu muset hned napsat, čuminko, ať to ví celý svět a ať se najdou hodní páníci pro tvoje špunty.“
„Jo, to udělej. A nezapomeň napsat, ať si vážní zájemci pospíší, protože prcků bude malinko, jasní jsou jen dva, možná tři. Přece si nezničím figuru…“