„Copak je, taťko?“ ptá se Nadir, když ho páník hladí ještě procítěněji než jindy. Vidí, že dvounožec není zrovna ve své kůži.
„Ále, vyskočilo na mě z kalendáře dnešní datum a tak nějak jsem si víc než kdykoli jindy uvědomil, jak moc jsme rádi, že tě máme, víš?“
Nadir se zvedne a jde ke kalendáři: „Aha. Moje starší sestřička, viď?“
Páník jen mlčky kývne. Už je to osm let, kdy je předčasně opustila milovaná Gizem.
„Tak tady fotříku zbůhdarma neseď, koukej si vzít papír, pero a něco hezkýho jí koukej do tý Bájný Anatolie napsat!“
„A co by to mělo bejt?“
„No co asi? Přece že se nemusí o vás bát, že vás hlídá báječnej čtyřnohej společník. Taky by měla vědět, že pečlivě hlídám, abyste se nepřežírali, páč funkce nutričního policajta jsem se zhostil perfektně. A napiš jí, že se starám i o to, aby se vám nezkrátily žíly, páč tolik pohybu byste beze mě určitě neměli. Pak by ještě měla vědět, že žádnej den by nikdy nezačal tak krásně, kdyby nebylo mýho jankovitýho dovádění radostí z toho, že spolu vyrazíme na procházku.
Já jí tam pak ještě dopíšu, že i když už je pryč tak dlouho, nikdy jste na ni nezapomněli, páč vaše srdeční svaly jsou doslova nafukovací a pojmou všechny čtyřnožce, který vás maj rádi. Hezky to všechno sepiš a já za ni mezitím zapálím svíčku.“