„Já tě roztrhnu jako hada,“ naoko se durdí páníček, když vidí, jak Nadir likviduje jeho dílo. Právě zasel trávu kolem nového okapového chodníčku, pečlivě ji udusal, pokropil a jeho miláček mu do toho hodil vidle: Nejen že pracně zhotovené dílo rozšlapal, ale ještě si v mokré zemině ustlal.
„Co se ti nelíbí? Pomáhám jak můžu! Vlastním tělem ti to zahřívám, aby se travičce dařilo a dobře rostla…“
„Kdybys místo toho povalování se pořádně hlídal. Jestlipak ti sem zase neleze Josífek s rodinou?“
„Kdepak! Od tý doby, co jsi přes všechny škvíry natáhl to pletivo, už se sem nedostal ani jeden jezevec. Každej den je sleduju, jsou jen za plotem, sem se nedostanou.

Následující den, ostatně stejně jako všechny letní kdy, kdy je už brzy nesnesitelné vedro, dvounožec vstane ve čtyři hodiny, vysrkne šálek kávy, bez které po ránu nedá ani ránu a vyrazí s chlupatým nedočkavcem na dlouhou procházku. Neopomenou se přitom stavit na pokec u Vendulky, milé vlkodaví slečny.

Po procházce Nadir znaven ťapáním, ale zejména sílícím horkem, padne a ani si nevšimne, že přijel strejda Honza, taťkův brácha, a oba spolu odjedou pryč.
Probudí ho až jejich návrat. Jde s oběma dvounožci do spodní části zahrady a sleduje, jak vybírají vhodné místo, na kterém potom ryjí a kopou do země díru. Když mají pocit, že už je dílo hotovo, jdou k autu, ze kterého Honza velmi opatrně vyndává nějaký uzlíček.

„Ty, taťko, co to strejda má?“ ptá se páníčka. Strejdy se ptát nechce, protože vidí, že je moc smutný a oči má zalité slzami.
„Kocourka. Jeho Matýska, kterého měl moc rád. Byl moc hodnej, ale jeho čas se už naplnil. Táhlo mu na devatenáct let.“
„Ty víš, že bych tady žádnou kočku nesnesl, ale tohle je samozřejmě něco úplně jinýho. U nás může zůstat, místa tu máme dost“ a pozoruje strejdu, jak s největší něhou ukládá Matýska do hrobečku kousek vedle Gizem. Tady mu bude dobře.