Je sedmadvacátýho a tak mě tady máte zase, ale moc se neradujte, páč žádný sáhodlouhý čtení rozhodně nemůžete očekávat. Proč? Protože jen tak tak že zvednu tlapu, abych něco zadatloval na klábosnici, jak strašně jsem unavenej.

Si představte, že ti mí dvojnožci jsou nepoučitelní: Vůbec si nevážej toho, že mě maj´ a chtěj mě normálně oddělat. No fakt, dyť vy víte, že já bych si ani slůvečko nevymyslel.

Hned za ranního kuropění, ale co to povídám, vlastně ještě dlouho před tím, než začnou ptáci řvát, mě fotřík tahá z postýlky a prej ať koukám vyskočit, že prej čím dřív vstanu, tím víc toho přes den udělám, a ještě skoro za tmy mě, chudáka nebohýho, žene ven. Takovej necita. Vždyť ani není s kým si pokecat: Divočáci jsou zalezlý a srny mají plný tlamy trávy a my víme, že s plnou tlamou se nemluví, že jo…

No a po návratu z ranní procházky si dám snídani (to prej musím, abych měl sílu a zastal kus práce) a pak začíná kolotoč: Dřina, práce, rachota…

Po práci bych nejraději svoje znavený tělo složil v pelechu, ale kdepak. Fotřík mě nenechá. Páč po takovým výkonu prej musím jako správnej atlet ještě vyklusat a zase mě žene na procházku.

Jenže zkuste si po takový námaze ještě vyklusávat! To už mi tlapky vypovídají službu a já se složím i v keřích u cesty. Ale ne na dlouho, za chvíli musím pokračovat. Ale nemyslete si, že by mě páník vzal na ramena a odnesl domů, to ani náhodou! Musím vstát a doťapat po svejch, takovej já jsem chudák.

A to je tak asi všechno, mějte se fajn a za měsíc zase tady, jo?