„Už aby byl podzim,“ povzdechla si Gizem ráno po procházce s nádherným výhledem na panoramata Krušných hor a jak dlouhá tak široká se rozplácla na chladnou dlažbu „boudy“,  tedy domu, který je pro ni v teplých měsících pořád otevřený.
„Ale jdi, to bys nám přece neudělala, prdelko,“ naoko se zlobí páník. „Vždyť léto teprve začalo.“
„No jo, ale vždyť víš, jak nemám tyhle vedra ráda,“ vysvětluje čumina. „Kožich už mám sice novej, letní, ale i ten hřeje proklatě. Když si vzpomenu na ty krásný mrazy…“ zasní se.
„Gizuško, asi ti pustím Cimrmany, konkrétně Dobytí severního pólu a…“
„Jo, to mi pusť! Severní pól! Krása!“ skočí pejska dvounožci do řeči.
„Nech mě domluvit, obludo jedna nevychovaná. Pustím ti Dobytí severního pólu proto, abys věděla, že tam měli zakázaný témata týkající se tepla. A podobně teď zakazuju já tobě hovory se zimní tématikou. Naopak vřele doporučuju témata letní. Pojď, pustíme si třeba Léto s kovbojem. Nebo něco k poslechu? Co třeba Summer nights? Ovšem pokud se ti to nelíbí, mohl bych ti něco přečíst. Zrovna si čtu Letní žár. Přikusovat k tomu můžeš tyhle skvělý letní jablka,“ dodává páník a natahuje ke Gizem ruku s nakousnutým zeleným plodem.
„Tak ty si klidně nech pro sebe,“ ušklíbne se čumina. „Víš, že já mám radši ty zimní.“
Gizemin páník marně dumá, jaká zimní jablka může mít Gizem na mysli. Marnost jeho dumání se mu zřejmě zračí ve tváři, protože pejska to nevydrží a vysvětluje:
„No přece ty, jak nám v zimě rostou na stromech, ty nechápavče.“
Kdepak, dvounožci to v makovici ne a ne sepnout.
„Ty jsi ale marnej, čéče. Přece ty jablka, který jsi mi zakázal trhat, že prej jsou jen pro ptáčky. Tak ty bych si dala. A pak pořádnou procházku, jako když jsem tehdy v mrazu byla pod Čepcem…“
„Pod čepcem s tvým psím manželem Tolgou?“
„To je děs,“ zakoulí ostentativně očima pejska. „Ty jsi úplně nemožnej. Myslím na procházku támhle pod tím Čepcem, tedy pod kopcem, chápeš to už? A Tolgu mi raději ani nepřipomínej. Jen si jednou užil a už jsem ho neviděla. Takže žádnej manžel, ale prachobyčejnej psigolo.“
„No jo, víš, že jsem poněkud jednodušší, tlamičko, tedy na mě musíš polopaticky. Ale štěněnky se vám povedly.“
„To je pravda, Adélka se Širinkou jsou krásný holky, ale o Tolgovi nechci slyšet už ani slovo.“
„Tak promiň, slibuju, že o otci tvých dcer už nevypustím jediný slůvko.“
„Dobrá, dobrá, prominu. Ale nejprve musíš naplnit misku nějakou satisfakcí.“
„To víš, že naplním, vyděračko. Co bys řekla čerstvý krávě?“
„Ty to se mnou zkrátka umíš. Jakmile je k mání kus krávy, zjihnu, jsem celá naměkko a odpustím ti všechno. Tedy skoro všechno,“ dodává a za zpěvu Huňka vzhůru letí, hymny všech anatoláčků, nahodí elegantně tu svoji huňky do výše a míří si to k misce naplněné voňavým čerstvým masem.