„To je ale pohodička, dneska si můžu přispat, kdy se mi to poštěstí?“ říká si Gizemin páník a až po uši se zachumlává do peřiny se slastným vědomím, že si ještě může pohovět. A proč taky ne, když je „Samíci“ nechtějí vidět… Tedy ne že by na naši dvojici zanevřeli, to snad ne, ale čumina už zase hárá, a tak se příjemné procházky mění v těchto dnech v buzeraci: psí dvojice je neustále bedlivě střežena, nesmí se hnout z dohledu, a to nejen proto, aby se náhodou nestalo, že by Samík skóroval, ale i kvůli tomu, aby ho zase Gizem nechtěla učit, jak na to – přece jen je její labradoří kámoš tak trochu chabrus a jeho klouby moc nevydrží, a tak když se na něho zavěsí o hlavu větší kobyla, mohl by zase stonat.

Jenomže když po celý rok dvounožec vstává brzy ráno a vyráží na psí procházku, proč najednou dnes by mu měl být dopřán sladký spánek? Kdepak, ani náhodou! Jakmile zavře oči, ozývá se venku štěkání. Jenomže to není ledajaké štěkání. Takhle divoce čumina štěká, jen když jde kolem jejího území úhlavní nepřítel. Jenomže když nepřítel zmizí z dohledu, štěkot zpravidla ustává, jenomže tentokrát ne a ne ustat. Gizem venku pobíhá a úplně běsní.
„To není normální,“ říká si páník, hodí něco na sebe, aby venku, byl-li by někým spatřen, nepohoršoval či aby si neudělal ostudu, a vychází před dveře.
Čumina se celá říčná přiřítí, a mezi štěkotem vysvětluje: „Pozor, nepřítel na obzoru! Něco strašnýho se na nás valí! Ohromná obluda se sem řítí, občas strašně zafuní, a jakmile zafuní, z nozder jí šlehají plameny!“ A zase utíká vyštěkat tu velikánskou příšeru, z níž má – a to se nevídá často – zjevně (ona, kangalí fena!) nahnáno.

A opravdu, už tu ohromnou nestvůru vidí i páník…