Tak mě tady zase máte, i když si to nezasloužíte. Jste pěkní skrblíci, zase jste se na mě vykašlali a nic nepřinesli. To od mých dvounožců jsem alespoň dostal lopatou. Tedy pardon – ne lopatou, ale lopatu. Tedy ani ne tak lopatu, jako spíš lopatku. No fakt, nekecám. Byla to lopatka z jelena. Ale řeknu vám, ty jeleny by měli vyrábět kvalitnější, trvanlivější. Tedy je možný, že jsem zrovna dostal nějakej aušus, možná jsou na tom jiný jeleni líp, každopádně tahle lopatka byla s trvanlivostí sakramentsky na štíru – za chvíli bylo po ní…

Jo a taky byste měli vědět, že v tý dnešní pandemií postižený době blbnou nejen lidi, ale i zvířena. Konkrétně veverky. No fakt! Až půjdete někdy parkem nebo lesem, dávejte si pořádnýho majzla, aby na vás nějaká nespadla. Proč by měla padat? Páč páchají sebevraždy! No vážně, nekecám! Jako tuhle u nás: Představte si, jedna taková černá potvůrka vyskákala na stříšku nad vchodem do baráku a potom šup, vyskočila na fasádu a po štítový zdi si to šplhala přímo na střechu. Já u toho dole jen stál a nevěřícně jsem na ni zíral s otevřenou hubou. No a jak jsem tam stál, najednou koukám, že je veverka na hřebeni, přední  tlapky sepjatý a drmolí si pro sebe modlitbičku, potom se pokřižuje a z tý ohromný výšky spáchá sebevražedný skok dolů. No a jak jsem tam pořád stál s tou nevěřícně otevřenou tlamou, tak ta sebevražedkyně se mi trefila rovnou do ní. Co vám budu povídat, všechny oživovací pokusy byly marný…
„Co jsi to provedl?!?“ udeřil na mě fotřík, když se vrátil domů a spatřil pod okny černou mrtvolku.
„Nic jsem neprovedl,“ já na to. „To ona sama.“ A převyprávěl jsem mu celej ten tragickej příběh.
„Tak na tohle ti neskočím. Ty jsi ji prachsprostě zakousl!“
„Já? No dovol! Co si to o mně myslíš? To bych v životě neudělal. Vždyť mě znáš. Jsem přece tvůj drahoušek…“
„Drahoušek? Jsi vrahoušek! A jestli o tom budeš psát, ať tě ani nenapadne zveřejnit fotku té nebožačky!“
Tak holt se budete muset obejít bez obrazový dokumentace, páč fotříkův zákaz je pro mě svatej.

Naštěstí tuhle příhodu taťka přešel bez nějakejch sankcí (on chápe, že jsem prostě šelma) a naše soužití pokračuje úplně stejně, tedy včetně procházek, který tak miluju. Jako tuhle, v neděli to zrovna bylo, vyrazili jsme na „dlouhou“ a vzali jsme s sebou vyvenčit i paničku. No a když jsme šli kolem Habráku, tedy místního rybníka, s radostí jsem vletěl do mých oblíbených míst. Jenže ouha – voda nikde, jen po lokte bahno.  Tak jsem se s námahou vyhrabal ven a na cestičce jsem se oklepal, až to bahno lítalo na hony daleko.
„Ty čuně, podívej se, jak vypadáš. Máš kožich jako dobytek“, směje se fotřík a vůbec nedomyslí, že si na hřbet nevidím. Jenomže mě nerozhodí.