„Čuminko, jedu se ségrou za holčandama, pojedeš taky?“ ptá se ráno páníček Gizem.
„Moc ráda bych jela, ale to cestování autem – vždyť víš… A co tam? Jen tak na čumendu a zdvořilostní návštěvu?“
„Kdepak. Jedeme odvézt ty velký techničáky a při tý příležitosti se samozřejmě s prdelkama pomazlit…“
Gizem chvíli nechápavě kouká, než jí docvakne, že páníček má na mysli průkazy původu: „Ty jsi ale hnusneeeeej! Fuuuuuuuuj!!! Takhle ošklivě mluvit o rodných listech mých dcer! Styď se!“
Páníček se naoko zastydí, aby měla dušička pokoj.
„Hele, čím to tu voníš? To je ukrutná vůnička! Kam to dáváš? Cože? Pro holčandy? Tak dobře, ale musíš mi taky něco dát,“ říká čuminka a sleduje, jak páníček bere dobrůtky, které holčandám nakoupila jejich „babička“, která se však na cestu vydat nemůže – musí do práce. Průkazy přišly v týdnu a zítra, v sobotu, odjíždí Míša na dva týdny na tábor – neodpustila by rodičům, kdyby odjeli za štěněnkami bez ní a sušit průkazy dva týdny doma, když na ně jejich majitelé určitě netrpělivě čekají, to by taky nebylo dobré. A tak se Gizemina panička obětovala a nechala odjet poselstvo bez její účasti.

Zbytečná cesta?

Po známé trase tedy dvojice výletníků zamíří nejprve za Adélkou. Ale co to? Na místě, kde by mělo stát auto Adélčina kamaráda a páníčka, je prázdno, ani zpoza plotu se neozývá psí štěkot – ani Kitynčin, ani Adélčin. Ani na zavolání Adélčina jména se nic neděje. Nic, ticho… „To je divný,“ říká starší polovina účastníků zájezdu, bere mobil a snaží se panu Ťupovi dovolat. Marně. „Co teď? Víš co, Míšo? Sedneme si na chvíli do auta, třeba jen na chvíli odjeli a vrátí se.“ Avšak nedá mu to a ještě párkrát zavolá: „Adélko! Adélko!“
A co to? Ob domek dál se ozývá nějaké kňučení. Naše dvojice se jde podívat, kdopak to tam tak naříká – a ejhle! Ona je to Adélka! Stojí za brankou na zahradě a moc moc by chtěla k tetě Míše a „dědovi“, který zkouší vzít za kliku – je otevřeno, a tak ač nikým nezváni, procházejí brankou a stávají se terčem radostného vítacího útoku nejstarší z Gizeminých dcer. To je radosti! Během okamžiku štěněnka, která za ty téměř čtyři týdny, co se neviděli, o pár centimetrů zase vyrostla, udělá svými tlapkami z čistých dvounožců naprostá čuňata, „dědovi“ (kterému je to v tu chvíli úplně fuk) navíc přidá i nějaké ty škrábance. A do toho bujarého veselí volá pan Ťupa s omluvou, že má nečekané jednání a s vysvětlením, že Adélka je u babičky, na jejímž pozemku se právě nalézají.

Po chvíli se ve dveřích objevuje paní domu i s Kitynkou. Dvounožci si povídají a Adélčin „děda“ současně fotí a fotí, nemůže se setkání s Adélkou nabažit. Obzvlášť když stojí a Adélka k němu přichází a k jeho nohám si lehne – to je pak na samém vrcholu blaha.
„Co jsi mi přivezl? Máš to v těch deskách? To bude asi výzo, viď? Žádný jsem nedostala, tak předpokládám, že jste dali s babičkou a mamkou hlavy dohromady a objektivně vyhodnotili, co všechno jsem se naučila. Takže doufám, že tam jsou samý biče…“
Ale čas je, ostatně jako vždy, když je milo a příjemno, neúprosný, a tak se naše dvojice loučí a Adélka ji jde doprovodit k brance. Chtěla by s dvounožci pokračovat dál, ti ji však krutě obelstí: hodí jí hračku a než s ní přiběhne, ocitají se za brankou, kterou rychle zavírají. Adélka kňučí, chce za nimi. „Neboj, my zase přijedeme a vezmeme s sebou příště i babičku. Slibujeme, prdelko, ale teď ještě musíme za tvojí mladší sestřičkou…“
„Tak ji nezapomeňte pozdravovat,“ říká Adélka a vzdalující se dvojici zpoza plotu sleduje.

To je můj děda!

Podobný úlek jako u pana Ťupy čeká výletníky i u Böhmových, jen s tím rozdílem, že pejsci za brankou jsou. Několikeré stlačení zvonku nenese žádný výsledek, za brankou pokňukává Širinka za dozoru Kubíčka, který jemu už známé dvounožce neodhání štěkotem. Už už se chystá Širinčin „praotec“ volat její kamarádce a paničce, když vtom se otevírají dveře domu, z nichž vychází paní Böhmová. Vpouští návštěvníky dovnitř a Širinka vítá Míšu s „dědou“ po svém: radostí se počůrá. Až mnohem později si starší z návštěvníků uvědomí, že si za svůj úlek může díky stařecké zapomnětlivosti sám, už před minulou návštěvou byl upozorněn, že zvonek nefunguje…
Nikoli co je v deskách, ale to, copak asi obsahuje ta voňavá dárková taštička, stává se terčem Širinčina zájmu. Poté, co ji její kamarádka a panička s částí obsahu seznamuje, přestává štěněnka mít o veškeré dění okolo zájem, lahodná kost je tím nejzajímavějším na světě. Zatímco se do ní s vervou pouští, Kubíček Širinčino „příbuzenstvo“ vybízí k jeho oblíbeným hrátkám: házení kamínku, který krysařík neúnavně aportuje.
Po chvíli se dává do deště a starostlivá Širinčina panička chce pejsku přesunout pod stříšku, a tak jí bere kost a nese do sucha s tím, že tam na ni pejsku naláká. Ale kdepak, čuminečka okamžitě kost popadne a šup s ní na déšť. Po chvíli si to však přece jenom rozmyslí a odnese ji do blízkost „dědovy“ židle, vedle níž ulehne. Neúprosně likviduje kost, zatímco její „prarodič“ musí dělat společnost Kubíčkovi.
Vrcholem zábavního odpoledne je pro krysaříka moment, kdy si dvounožec s tou divnou věcí, kterou míří na jeho čtyřnohou kamarádku, lehá na zem – pejsek si na něho leze, pokládá na něho kamínek a má legraci z toho, když vidí, jak sebrat oblázek z vlastních zad činí návštěvě nemalé potíže. A tak pořád dokola, což se líbí i paní Böhmové, která bere fotoaparát: tohle stojí za zvěčnění…
Když je déšť už silný tak, že začíná být neútulno i pod stříškou, odebírají se všichni do útrob domu, kde jsou návštěvníci královsky pohoštěni. Uvnitř jsou i pejsci a po nějakém čase si Širinka uvědomuje, že tu má i dědouše, a jde se s ním pomazlit. Ovšem mazlit se s ním chce i Kubíček, který si tohoto dvounožce adoptoval, což Širinka s majetnickými sklony nese těžce a do krysaříka se pouští: „To je můj děda!“
Chudák holčina neví, co dřív, že tentokrát ani nestíhá napsat moták, který by poslala mámě, a tak když se Míša s „dědou“ po nějakém čase loučí, nechává alespoň maminku s „babičkou“ pozdravovat.
„A koukejte zase přijet!“
„To víš, že přijedeme, čuminečko…“