„Jedeš!?! Ty jsi ale nemožná urna,“ oboří se večer panička, se kterou je velká psina. Ne pořád, ale často. Zejména v kuchyni – tam je s ní psina pořád, nehne se na krok od ní.
„No jo, to jsem celá já – taky tak rychlá a nesmlouvavá jako Útvar rychlého nasazení…“
„Ne, žádný útvar, ale urna jako popelnice, v níž zmizí cokoli, co jen alespoň trošičku připomíná něco k snědku. To ti peču na Vánoce, vždyť si to všechno sežereš. Už nedostaneš nic. Zmiz!“
Jenomže nějaké „zmiz“ na Gizem neplatí. Hlavu cpe na kuchyňskou linku, z tlamy jí tečou sliny, které by jí i Azmík mohl závidět a loudí. Na její loudění je celý zbytek smečky už zvyklý, jenomže tentokrát je obzvlášť silné. No bodejť by ne, vždyť se peče pro čuminu vánoční psukroví…
A už je napečeno, dobrůtka voní po celém domě tak lákavě, že i páník, kdyby nebyl pod dozorem, by pejsce kousek uždibnul. Jenomže z nouze činí ctnost, a tak, když by pozorným zrakům neunikl, velí k odchodu na večerní koncert, na který se dvounožci chystají společně s Velkým Samem a jeho samičkou. „Zapomeň na to, gastroteroristko“ usměrňuje čuminu, která se z kuchyně ne a ne hnout. „Koukej jít ven a hlídat.“ Gizem neochotně poslouchá a jde tedy před „boudu“, zatímco zbytek smečky usedá do auta a odjíždí pryč.

Druhý den ráno si při venčení pejska svému čtyřnohému kamarádovi stěžuje: „Tak si představ, Samíku, že mě včera večer vyhnali na mráz a pěkných pár hodin jsem musela trčet před boudou.“
„Na mráz? Ale jdi…“
„No tak na mráz zrovna ne, ale nevlídno a sychravo bylo.“
„Fakt? Já ti ani nevím, pséče. Mně dali večeři, uložili v domečku a pustili mi rádio, abych se nenudil a věděl, co se děje ve světě. A ještě mi nechali otevřené dveře do obýváku, kdyby mě pelíšek moc tlačil a chtěl bych si udělat pohodlí na sedačce a třeba si pustit něco v bedně…“
„Cože?!? Tebe nechali v boudě? A dokonce smíš i na sedačku?!? Tééééééda, to je nespravedlivýýýýýýýýýýý! Mám já to ale tyrany!“ rozdurdí se Gizem a musí se proběhnout, aby ze sebe ten vztek na své despotické páníčky dostala. A tak se proběhne – a zavětří. Cítí ty velké koně s kopyty, kteří bývají právě tady za touhle ohradou, která se dá tak snadno prolézt… A už je vevnitř a očichává a očichává…
„Koninu bych si dala,“ myslí si, ale než se jí stačí z věčně uslintané tlamy spustit provazy, už zase volá ten otravný páník. „Gizi, ke mně!“
„No jo, už jdu,“ a loudavě míří k páníčkovi, přičemž cestou se ještě musí několikrát zastavit a očichat kdejaký kobylinec. „To bys měl móóóóóc jednoduchý, kdybych přiběhla okamžitě, panáčku. Máš pastevce, tak se holt musíš obrnit trpělivostí. A dobře ti tak, za to, jak hnusnej na mě jsi,“ hudruje si pod vousy a už je u ohrady. „Auuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!“
Páník ustrne! Probůh (ač ateista, tak ono zvolání používá docela často), co se stalo? A už vidí to, čeho si dříve nevšiml – podél ohrady je čerstvě natažené tenké lanko ohradníku, které tam koňáci dali proto, aby už nemuseli své dopravní prostředky nahánět po okolních loukách.

Gizem se napodruhé naštěstí podaří ohrazením proklouznout už bez toho, že by dostala ránu, a poněkud konsternována si jde páníčkovi postěžovat. Ten její nářky, stejně jako sliby, že už tam čumina nikdy nepoleze, vyslechne, pejsku pohladí a na utěšenou přidá i nějaký ten piškot. A už si to k nim hasí Samík, protože jakmile jde o piškoty, vždy čumině rád pomůže. „Hele, ty jsou moje! To má můj páník, zatímco tvůj má zase prázdnou kapsu,“ naoko pejska láteří, ale se Samíkem, který jako jediný ze čtyřnožců má výsostné právo honosit se titulem „kámoš“, se rozdělí. „Ale co, však oni (má na mysli svoje páníčky) nakonec ještě tak špatní nejsou…“