„Jejda, málem bych na něco zapomněl,“ říká po ranní procházce páníček čumině a jde probrat kapsy odložených šortek. „Kam já jsem to jenom… Aha, tady!“ Podává pejsce moták.
„To je od Fučíka?“ Gizem se na smotek papíru kouká nedůvěřivě.
„Tak nemudruj a podívej se na to.“
A tak Gizem papír rozbaluje a její psí tvář se rozjasňuje: „Poslala mi fotku! Širinka mi poslala fotku! A ty bys mi ji málem zatajil,“ hodí vyčítavým pohledem na páníčka, vzápětí se však  její zraky opět upřou na obrázek nejmladší z jejích dcer, kterak si lebedí na lehátku. „Ta se ale má,“ vydá ze sebe a z tónu jejího povzdechnutí je cítit i trocha závisti.
„Nezáviď jí, vždyť je ještě malinká…“
„Malinká, malinká… Když já byla malinká, nikdy jste mi nedali lehátko, natož abyste mi dovolili uvelebit se s vámi na sedačce… Ale co, hlavní je, že se má prdelka báječně. Každá správná máma přeje svýmu dítěti, ať se má líp než ona sama a já chci být dobrou mámou. Ačkoli nějakou sedačku byste mi pořídit mohli…“
„Nech toho loudění a podívej, co je na druhé straně.“
Gizem fotku otáčí a ejhle: „Dopis!“

Moje mylá mamynko.
Viužývám toho, že se na mě přyjela podívat babyčka s tetou mýšou a s dědou a posýlám ťy po ňych tendle dopys. Nevým jak je to možní ale přectaf sy ženaše soukromá korespondence uňykla na veřejnost a já s toho teť budu mýt docela peklo. Moje jynak zlatá a mylá kamarátka a paňyčka se viděsyla kdiš vyděla co sme si mi dvje spolu psali a teť mi vihrožuje terorem. Prej bi to takhle nešlo a že kdibich takhle pokračovala dál tak bich prej nezvládla aňy základňý školu. A že prej s tou češťynou musýme něco udělat. Vúbec nechápu co se jý nelýbý. Diť sy tak heski rozumýme a moc dobře výme co sy navzájem pýšeme tak jakí pak co pak. No ne? Co kdiš mně naučý jynou češťynu neš kerou sy mně učyla ti? Bojym se abi jsy my pak ještě rozuměla a dokázala moje dopysy přečýst.
Ot zýtřka prej začne víuka. Jako prvňý prej dostanu povynou četbu. Nějakou dášeňku čy co to je. Prostě kňýška o nějakím malím pejskovy. Jak se podle toho mám něco učyt? Copak takovej prcek múže umět lýp česki neš opravdíckej velkej pes? A aš to prej přečtu tak teror neskončý. Na opak. Bude ještě húř. Ne jen že budu muset čýst dál o cizých psech ale ještě navýc o cyzých kočkách! Pohádky o pejskovy a kočyčce. No to mně podrš!
No a pak prej ještě nějakí kňýški o zvýřátkách a to bi prej bilo abich se fčešťyně nezlepčyla. Ne že bich sy chtěla nějak ztěžovat ale pýšu ťy to jen proto abi jsy věděla že se jenom neválým na lehátku a abi sy my to nezávyděla protože tě znám jako sví tlapki.

Gizem se při čtení těchto řádků studem až začervenala – ejhle, jak ji má vlastní dcerunka prokouknutou…

Uš budu muset končyt abich sťyhla tenhle dopys předat dědovy. Snat ťy ho nezapomene dát. Přece jen uš neňy nejmlatčý a hodně zapomýná. Posýlám ťy plno pusynek.
Tvoje Šyrynka.

„Chudinka moje malinká,“ pomyslí si Gizem. „Týrat holčičku mojí hloupou výukou českého jazyka! Jako by nestačilo, co všechno už umí. Ale zase na druhou stranu – co se naučí, to jí nikdo nevezme. Tak to snad beruška moje zvládne… „