Buď pozdraveno, čtenářstvo, tak mě tady zase máš, i když si to vůbec nezasloužíš. A důvody snad netřeba rozebírat. Stačí si poslechnout moji žaludeční symfonii…

Zajímá vás, co se za poslední měsíc, kdy jsem tu nebyl, událo? Tak v první řadě zase napadla jarní zmrzka! Jak já ji miluju! Jo – a jak jsem fotříkovi říkal, ať se na ty meruňky vybodne, že je stejně nezachrání, tak se ukázalo (jak jinak, samozřejmě), že jsem měl pravdu. Všechny mu pomrzly. A broskvoně nejspíš taky. Říkám mu pořád, ať se na takový zbytečný stromy vypodne. Nic to neurodí, a když občas náhodou jo, tak se to stejně nedá žrát. To takhla kdyby zasadil nějakej vepřovníček nebo krávovníček, to by byla jiná. To bych mu i o tu zahradu pořádně pečoval.

A musím na taťku žalovat. Představte si, zradil mě! Nevěříte? No fakt, nekecám! Představte si, že na místa, kde tak často běhám, natáhl krásnej bílej koberec. „Paráda, to se budu mít,“ říkal jsem si. „Fotřík myslí na moje tlapky, aby mě nebolely. Kdo to má?“ Tak jsem se radoval, zkoušel, jak se mi po tom bude chodit, a liboval jsem si, jak se mi na koberečku bude krásně ležet – ovšem jen do tý doby, než se u nás objevila hromada šutrů. Představte si, že ten můj nemožnej fotr veškerý šutráky vysypal na ten krásnej koberec! To jsem už nevydržel a tlapou si zaťukal na čelo: „Máš to fotříku v hlavě v pořádku?“
„Nikdy jsem netvrdil, že to mám v hlavě v pořádku,“ taťka na to, „ale už jsme museli udělat něco s tím bahnem, který jsi věčně tahal domů. Copak ti nevadilo, že jsi chodil s tlapama jako dobytek?“
Aha! Teď teprve mi docvaklo, co mi celou dobu říkali! Vždycky jsem měl za to, že mí říkají „Pojď do bytečku“, ale ono to bylo „Pojď dobytečku“!!!  Tak to jsem si opravdu nezasloužil. To ne. Tak jsem se urazil s tím, že s dvounožcema už v životě nepromluvím! Nadosmrti už ano slovo! Nebo ne nadosmrti, ale stráááášně dlouho! Alespoň rok! Nebo měsíc. Tejden určitě! A když ne tejden, tak alespoň jeden den! Zkrátka, vytrestal jsem je až do prvního kousku masa, kterým jsem se nechal uplatit…

Jo, taky si představte, že k nám choděj vzácný návštěvy. Ale co to plácám – nechoděj, lítaj! No fakt. Do boudy nám vletěla sýkorka a vůbec se neměla k odchodu (tedy vlastně k odletu). Tak jí nakonec fotřík musel vynýst (to já byc ji vynesl rovnou v zubech). Ta se vám tak v jeho ruce uvelebila, že ji musel dlouho přemlouvat, než nakonec přece jen zamávala křídlama a odletěla. A nevím, jestli se jí u nás tak moc líbilo, že druhej den zase přiletěla buď ona, anebo nějaká její zvědavá kámoška, před kterou si nedala pozor na zobák. Každopádně opeřencům se v naší boudě evidentně sakra líbí.

Když jsem po fotříkovi chtěl, ať mi tu sýkorku půjčí, že si s ní budu hrát, tak nechtěl. Bál se, že bych jí ublížil. „No dovol! Já a někomu ublížit?!?“ Jo, kdyby to byl nějakej psí kluk, to možná, ale malýmu ptáčku? Já? To se mě dotklo.
Stejně jako se mě dotklo, že mi nedovolil pohrát si selátkem, který bylo kousek od nás ve strouze.
„To už si s nikým hrát nebude,“ řekl páník, vyndal z kapsy krabičku, co se do ní mluví a pak přijel nějakej chlap v kamizole s kloboukem, co na něm má sojčí pírko, sele naložil a někam odvezl.

A málem bych zapomněl: Mám novýho kámoše. Prej se k němu mám chovat slušně, páč je to ještě mimino a přijelo ze strašný dálky – prej až z Tibetu. „No tak jo, no,“ řekl jsem si s tím, že teda budu slušnej a vůbec jsem mu neublížil. Ještě pár tejdnů počkám – a až Tibeťan vyroste, zdomácní a naučí se naši řeč, sežeru ho…

Tak tohle vám musí stačit. Pro dnešek budu končit a snad zase za měsíc na počtenou. Opatrujte se.