„Já tě tak nenávidím,“ říká Gizem páníčkovi a naštvaně se na něho dívá. „To jsi mě zklamal. Moc zklamal. Tohle mi přece nemůžeš dělat, čéče…“

A přitom ranní procházka (samozřejmě stále bez „Samíků) byla jinak úplně pohodová. Brouzdání naboso ranní rosou ve vysoké trávě dělá dobře všem šesti tlapám, za vyplašenou srnou se čumina neřítí, i když by asi chtěla, a cestou liduprázdnou ulicí si na naši dvojici možná zanadává pár domorodců vzbuzených v neděli po ránu štěkotem psů.

Když se blíží konec procházky, najednou se Gizem zastaví, je ve střehu. Bodejť by ne – nějakých necelých sto metrů od ní je pes. Německý ovčák. „Pes nebo fena?“ probleskne páníčkovi hlavou, ale když vidí, jak rychle a jak radostně se ke Gizem přibližuje a ona ho vítá vrtěním huňky, je mu jasno, že je to kluk. A to kluk, soudě podle Gizemina chování, který by stál za hřích.
„Německý, australský, belgický, katalánský, staroanglický, bergamský, shetlandský nebo třeba beaucký, je mi to jedno, i kdybys byl třeba marťanský vlčák, líbíš se mi,“ prohodí Gizem laškovně, svůdně se zavlní v bocích, provokativně zavrtí huňkou a jazykové bariéry jdou okamžitě stranou.

„Tak to ne, mládeži,“ nelíbí se hrátky dvounožci, který bere vodítko a jde si nehodnou psí dámu vyzvednout. Jenomže ouha: jakmile se k zamilované dvojici přiblíží, ta okamžitě poodběhne o pár metrů dál. Naštěstí je ovčácký kluk o dost menší než čumina a nešika stejný jako Samík, a tak jde zatím jen o nevinné laškování, přesto páník nechce nic riskovat, a tak si ještě chvíli hraje s chlupatou dvojicí na honěnou, než konečně zacvakne karabinu na oku Gizemina obojku. „A jde se domů!“

Domů – to se snadno řekne, avšak mnohem hůř provádí, když máte na vodítku šedesátikilovou láskychtivou dámu, na kterou se věší roztoužený chlupatý milenec. Musí to být legrační pohled na postavu, která táhne na vodítku neposlušnou fenu a současně marně odhání natěšeného psího kluka. Po nějakém čase však přece jen slaví úspěch: Gizem dotáhne až za branku, přičemž se mu podaří nevpustit německého ovčáka dovnitř. „Fuj, to bylo něco,“ ulevuje si a z čela stírá krůpěje potu.

„Gizuško, dáme papání?“
Ale kdepak papání. Na snídani nemá čumina v tuto chvíli ani pomyšlení. „Dala bych si tady toho fešáka,“ říká a nakrucuje se před tajemným neznámým, který ne a ne otočit se a zamířit k domovu. A aby toho nebylo málo, jakmile se rozkřiklo, že Gizem má „dávavou“, přibíhá další ctitel, Muf.

„Tak to už je příliš, mládenci,“ začíná se zlobit dvounožec. A když nezabírají slovní výstrahy, bere kýbl s vodou (hlídat svoji dceru, asi by nabil vzduchovku, jak to tak otcové dělávají) a chrstne ji přes plot těsně za ovčáka.
Ten se lekne, zadrmolí německy něco v tom smyslu jako „Pardon, snad se tolik nestalo,“ a bere kramle, zatímco Mufa si přivolává jeho páník.

Ještě několikrát se potom tajemný německý ctitel ukáže, ovšem vždy, jakmile Gizemina páníka spatří, otáčí se a další námluvy si raději rozmyslí. A čumina se teď proto na svého páníčka zlobí, pevně přesvědčena, že mu nikdy neodpustí.
Ale odpustí – stačí vyndat z lednice kus krávy…