Dnešek začíná klasicky – bitkou. A to bitkou o koberec. Máma ale všechno vidí, a tak když za ní později přijde Širinka, že by si trochu cucla, máma ji žene: „Jedeš! Zlobily jste, nic nebude!“ A nejmladší ze dcer Gizeminých jede. Ještě chvíli to pak obě holčandy na mámu zkoušejí, ale kdepak, je neoblomná.

Konečně už se zdá, že dračinky dají pokoj – Širinka si našla Sylvestera, zatímco Adélka spokojeně okusuje kost. Jenomže to by to nesměly být děti: „Nemá to ségra lepší než já?“ říká si Adélka a jde to k ségře omrknout.
Nic jiného než mela z toho samozřejmě být nemůže, a tak se do věci musí vložit máma:  „Sylvester se zabavuje! Beztak je můj!“
„To nemyslíš vážně, viď, mámo? Půjč mi ho,“ škemrá a doráží Adélka, a to tak usilovně, že rozčílí mámu natolik, že ta jí ukáže zuby.

„A hele, kdo to k nám jede?“ říká si Gizem a sleduje, kdopak to asi z auta vystoupí. „Jejda, tu paní znám, ta mi kdysi brala míru na šaty. Tak to je fajn, dělá se pekelné vedro, asi dostanu něco nového lehčího na sebe,“ dumá a společně se vším potomstvem vítá Janu Vlkou a její maminku. Paní Vlková přijela zkontrolovat vrh, ovšem nejde jen o obyčejnou kontrolu – děvčata od ní dostávají i hračku. Jenomže všechny hračky podléhají souhlasnému stanovisku, které musí vydat máma. A tak ač svoji hračku holčandy hájí sebeurputněji, proti nekompromisní matce šanci nemají.

Po zbytek dne v tom úmorném vedru holčiny polehávají a chladíse a oživnou až s příchodem večera. To bude zase rachot! Ale páníček u toho nebude, jde fotit činoherce na loď. „A já vím, na jakou loď to jde, heč!“ chlubí se máma. „Jde na loď pojmenovanou po mně – Tajemství,“ pronese hrdě a s huňkou pyšně vztyčenou jde páníčka doprovodit k brance.