Stydlivý Caruso

Ahoj všichni, tak jsem tu po měsíci zase, abych vám podal
raport o tom, jak žiju, hlavně ale proto, abych vám připomněl, že je dneska
zase sedmadvacátýho, což znamená, že jsem odhodlán statečně bránit svoje tělo
před přívalem vašich dárků, páč mám zase narozky. Nenamáhejte se počítat,
stejně do tolika neumíte, je mi jedenadvacet měsíců. To to letí, co?

Jak jsem vám minule dal vědět, je ze mě plemeník, tedy milovník úředně povolenej – a můžu vám říct, že to se mnou pěkně cloumá. Mí dvounožci mě ale držej zkrátka, že prej si na tu svoji musím počkat, ale ta pořád nic. A přitom v okolí je tolik holek, který po mně toužej! No bodejť by netoužily – byť je v okolí v tomhle období plno pěvců, tak krásně jako já jen tak nikdo nezpívá. Co vám budu povídat, hotovej Caruso. Jen jsem trošku stydlivej, a tak jakmile zblejsknu fotříka s mobilem v ruce, že si mě natáčí, okamžitě přestanu. A mám docela prču z toho, když vidím, jak se marně snaží. Nejkrásněji pěju v noci. Jen si to představte: Na jasné noční obloze zářej hvězdy jedna vedle druhý a z výšky noční zahradu osvěcuje silnej reflektor, resp. kulatej měsíc. Já si do tý záře stoupnu jako umělec na jevišti, shora mě osvěcuje ten štych a já pěju a pěju… Nádherný umělecký zážitek, to byste museli vidět na vlastní oči a slyšet na vlastní uši. Prostě jedna velká paráda. Samozřejmě, že na tom vydělávají nejbližší sousedi – mají to z první ruky a dokonce nemusej zaplatit ani kačku. Taky by se mohli alespoň trochu pochlapit a odměnit mě za moje snažení pořádným kusem flákoty.

A to si představte, že tuhle moji snahu o vylepšování sousedských vztahů ne každý docení.  A nejen že ji nedocení, jsou i tací, kteří po mých uměleckých schopnostech šlapou a nejraději by je zadupali do země. No fakt! A nejsmutnější na tom je, že to
dělají ti, kteří jsou mýmu srdci a tlamě nejbližší. To je zrada největší, která
opravdu bolí. Ano, nepřeháním. Musím si tady postěžovat na fotříka. Víte, co mi
tuhle ten můj dvounožec provedl? Během představení mě podle nalákal na kus
dobroty do boudy (rozuměj do domu) a už mě na pódium nepustil, ačkoli věděl, že
na mě čeká obecenstvo lačnící po umění. Škrábal jsem na dveře, že musím ven,
ale taťka byl neoblomnej. Tak jsem holt svý publikum musel nechat na holičkách
a ulehnul jsem v pelechu. Ke cti páníkovi  nutno přičíst to, že mě alespoň celou noc
hlídal, páč ví, že když mě někdo hlídá, spí se mi nejlíp. Vůbec nešel spát.

Tak to je pro dnešek asi tak všechno, teď vylezu před boudu
a budu kromě nevěst vyhlížet vás s nějakou tou flákotou…

Příspěvek byl publikován v rubrice FOTOGALERIE, NADIR, NOVINKY a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.