„Vítr nevítr, déšť nedéšť, koukej vylézt, jde se ven“ nenechá v sobotní větrné deštivé ráno Gizem páníčka dosrknout nezbytnou kofeinovou vzpruhu a už o pár minut později se prochází po lukách za humny.

„Fuj! Ke mně!“ zastavuje ji hlasitými povely páníček v okamžiku, kdy se vydává stíhat opodál pobíhající šelmičku a zjistit, jestli je to liška nebo lišák.

„Tak si představ, Samíku, že jsme potkali na louce takovýho divnýho jozefčíka – velkej, s dlouhou huňatou huňkou a ten můj tyran mě ani nenechal trochu si s tím pejskem zaskotačit,“ stěžuje si po chvíli čumina svému kamarádovi.
„No jo, to se nemůžeš divit. Musíš se trošku krotit, když budeš mít ty štěnice…“
„Co budu mít?“ udiveně kroutí Gizem hlavou, div si krk nezauzluje.
„No štěnice přece. V bříšku. Miminka. Čemu na tom nerozumíš, pséče?“
„Jé, ty jsi mi ale trdlík,“ rozesměje se čumina. „Příště, když ti někdo něco říká, dávej pozor a neposlouchej jen na půlku svého nepozorného labradořího ouška, víš? Žádný štěnice, ale štěňata – a pro jistotu si to za to svoje nepozorný ucho zapiš…“