Čau lidi…
„Au, proč mě pohlavkuješ?!?“
Ne, to nebylo na vás. Prej vás nemám takhle debilně oslovovat, abyste si mě prej nepletli s někým jiným, ale to vážně nevím, s kým. A proč ten pohlavek a páníkův rozhněvanej výraz ve tváři? Fakt netuším, ale pro jistotu vás příště pozdravím raději jinak, páč je mi můj mrzkej život milej…

Ale jinak vám na mýho dvounohýho fotříka musím prozradit, že kromě toho, že mě pohlavkuje, je hrdina. Fakt! Statečnej zachránce! Nevěříte? Tak tomu tedy věřte, páč tuhle zachránil úpně cizího psa. Nějakýho pitbula.

Stalo se to na procházce, když jsem byl oba páníky vyvenčit. Procházeli jsme zrovna cestou mezi keři a stromy a já se rozeběhl s tím, že jako správnej průzkumník musím vědět, jestli vepředu náhodou nečíhá nějaký nebezpečí. Vtom mě zarazil nějakej pach. Zastavil jsem se, abych pořádně zavětřil a ujistil se, že mě moje čichací schopnosti neklamou. Už jsem se chtěl za zdrojem toho zápachu vydat, když vtom si mýho větření všiml fotřík. Nevím, jak je to možný, ale kdykoli si všimne, že zavětřím a jsem vestřehnej (rozuměj ve střehu), je rázem vestřehnej i on.
„Čekej!“ fotřík na mě.
„Počkám kousek dál, jo?“ já na to a udělal jsem tak dva tři kroky.
„Nadire, čekej!“ zaznělo už výhrůžně.
Tak jsem se holt zastavil a čekal, než ke mně ti mí dvounožci přijdou. Když už byli ode mě asi tak na pět metrů, kde se vzal, tu se vzal, objevil se pes. Pitbull. A namířil si to rovnou ke mně. Asi neměl zlý úmysly, ale to ho vůbec neomlouvá. Přece mu musí bejt jasný, že do cizího teritoria se nevstupuje. A všude tam, kam chodím na procházky já, je moje teritorium, to dá rozum, ne? Tam smí maximálně psí holky, a to ještě ne úplně všechny, ale jen ty, který jsou v pohodě a chtěj si hrát. Ušňafaný hysterky, který hned ukazujou zuby, taky nemusím…
No a tak ten bulík přišel, koukal na mě a vrtěl přitom huňkou. Já udělal krok k němu a taky jsem vrtěl, ale fotřík přesto poznal, že bude horko. Von to vždycky tak nějak pozná. No a tak jsme si párkrát vrtli huňkou, až mě to přestalo bavit, naježil jsem se a skočil vetřelci na hřbet a jal se mu udělat svým chrupem krční masáž. Ale na masáž už nedošlo, protože fotřík ke mně přiskočil, popadl mě za obojek a z bulíka mě sundal. Až po chvilce se objevil pitbullův lehce zděšenej vetřelec.
„Promiňte, moc se vám omlouvám…“
„No proto! Se svým psem si choď kamkoli, ale ne do mýho rajónu,“ chtěl jsem mu říct, ale fotřík mě předběhl:
„Jejda, neomlouvejte se, tohle se přece může stát, hlavní je, že jsou v pořádku.“
Vůbec mě nepodpořil! No chápete to? Ale na druhou stranu musím uznat, že se zachoval statečně – no uznejte, kdo zachrání život úplně cizímu psisku?

A co ještě dělám? Tak hlavně si rád hraju se sušenkama na zahradě nebo zlobím fotříka (viz video).

Jinak samozřejmě miluju procházky, ve vedru obzvlášť ty k rybníku, doma v boudě občas pozlobím dvounohou ségru a večer po náročným dnu padnu tam, kde mě zrovna zmůže únava.

A to už stačí, tak zase příště za měsíc. Tak čau l…
„Au!“
Tak ahoj, kamarádi.