Tak mě tady máte. No jo, zase po měsíci, ale co byste po mně nechtěli? Čeština mi ještě dělá trochu potíže, buďte tedy alespoň rádi za to málo, co jsem schopen ze sebe dostat.

Ti bystřejší z vás jistě pochopili, že když jsem se přihlásil přesně po měsíci, je mi právě pět. No jo, pomalu stárnu. A taky trochu rostu. V pěti měsících už vážím 29 kg. Ale nevychovanej jsem jako dvouměsíční štěně. Ba co víc, je to se mnou ještě horší, jak říká můj adoptivní dvounohej táta. Na procházkách se už nebojím prozkoumávat širší okolí, už se ho nedržím jako klíště. Tak mi začal vyhrožovat, že začnu nosit výcvikovej obojek, ale to mi je úplně jedno, páč stejně nevím, co to je.

A co mě nejvíc baví? Kromě žrádla samozřejmě zlobení. A nejlepší je to večer, to si vyberu nějakou oběť, která moje radovánky odnese. Zpravidla to bývá „taťka“, páč s tím je největší švanda. Vytočí se vždycky nejvíc, a to tak, že když už toho má plný zuby, ukrutně na mě zařve – a já se naoko leknu, ale ve skutečnosti mě to náramně baví, a tak vzápětí s ještě větší vehemencí pokračuju ve zlobení. A když už jde do tuhýho, páník vyskočí a já jsem rád, že jsou otevřený dveře baráku, jak rychle vystřelím ven.

A to je pro dnešek všechno, „fotřík“ je nějak moc dlouho v klidu, tak mu půjdu trošku zvednout mandle.…