„To je ale vůnička, to bude něco pro mě,“ říká si Gizem a dotírá na paničku, která balí různé psí dobroty do dárkových papírových tašek. „Hele, kam to dáváš?“ říká, když vše mizí v plechové popelnici na kolech.
„Tohle je pro tvoje dcerunky, víš? Ale neboj, nepřijdeš zkrátka,“ okamžitě dodává páníček, když vidí, jak se čumina cítí dotčeně, a dává jí taky laskominu v podobě hovězí nohy s kopytem.

Kompletní Gizemin servisní tým usedá do auta a míří za „malými“ čuminkami – ony uvozovky jsou opravdu na místě, neboť Adélce a Širince už bude za chvíli patnáct měsíců a výškou se začínají přibližovat svojí mámě.

Stejně jako vždy, i tentokrát se jede nejprve za Adélkou. Jakmile se dvounožci vyhrabou z auta a promluví, za plotem to ožije: radostné Adélčino kňučení doprovází skotačení její kámošky Kitynky. A když pan domácí otevře branku, to je teprve něco: obě pejsky lítají sem a tam jako střelené a Adélka radostně doráží na „tetu“ Míšu, „babičku“ i „dědu“, kterému svými přeostrými drápky pořádně vylepší vizáž. Jemu to však ani trochu nevadí – ač do krve podrápaný, je šťastný.

Je horké, slunečné počasí, a tak něžný psí teror netrvá dlouho; obě psí slečny řádně znaveny ulehají do stínu nabrat sil, zatímco dvounožci si ještě chvíli o svých psích miláčcích vyprávějí, potom se loučí a naše trojice míří do Kralup za Širinkou.

Když pak zhruba o hodinu později u Širinčina oploceného teritoria zastavují a vylézají ven, jakmile promluví, je za plotem rušno: ano, Širinka je neomylně poznává. To je radosti – a těžko říct, zda má větší radost Širinka nebo „děda“, jehož chování Míša komentuje slovy: „Ten je z ní zase podělanej“. A má pravdu. Je.

Po chvíli radostného vítání usedají všichni společně (tedy hostitelé, Širinčini páníčci a kamarádi, manželé Böhmovi s její „ségrou“ Nelinkou a naše trojice) ke stolu a za vydatného pohoštění si sdělují psí historky, zatímco Širinka buď loudí pod stolem, nebo obchází návštěvu a čeká, že něco taky dostane (a dostane) a Kubíček neúnavně přináší svůj oblíbený kamínek a když mu ho Širinčin „děda“ okamžitě nehází k aportu, vynucuje si pozornost štěkáním.

„Ty krásně voníš,“ říká Širince děda, který si čichá k její hlavě. „Úplně stejně jako tvoje máma.“ Tu jeho slova potěší a na oplátku ho olízne.
„Bodejť by nevoněla úplně stejně, vždyť se ještě od té doby, co jsme ji od vás přivezli, nemyla,“ vysvětluje se smíchem její páník Zdeněk.
Jenomže nic není věčné, ani příjemné posezení se psí vnučkou a jejími báječnými páníčky, a tak s vědomím, že se „prdelka malinká“ má baječně, jak by se asi nikde jinde neměla, se naše trojice loučí, usedá do auta a míří k domovu.

„Ukažte, já si vás zkontroluju,“ očichává Gizem doma jednoho po druhém. „No jo, byli jste za holčandama, to já poznám. Mají se dobře?“ A než kdokoli stačí odpovědět, jedním dechem pokračuje: „A jestli nevíte, kolik je hodin, zeptejte se mě, já vám to povím. Je přesně čas na večeři, tak šup, šup…“
A zatímco si spokojeně plní břicho, její páník si prohlíží šrámy způsobené psí láskou…

Ještě jednou Vás, kteří máte naše příběhy rádi, upozorňujeme na možnost podpořit vydání knihy Život s Gizem na této adrese: https://www.hithit.com/cs/project/1509/zivot-s-gizem