Gizem rozhodně není žádný mazlík – k cizím rukám je (ostatně asi jako každý pastevec) nedůvěřivá, a i když je dotyčný v páníčkově přítomnosti, před dotěrnýma rukama toužícíma pohladit ji uhýbá. Slevit ze svých zásad a přivřít oko je ochotna maximálně tehdy, když jí ona ruka nabídne piškot či jinou laskominu. Jinak si cizích lidí nevšímá, maximálně si je chce očichat. Kromě lidí v kapucích, s holemi, deštníky a podobně, ale to je pochopitelné. A taky kromě lidí, na které má pifku. Jako např. na starého kolportéra (psali jsme už zde: http://kangal-gizem.cz/ktosi-je-za-dverami/), s kterým si už odmala nepadli do zřítelnic, a pak na jednoho mladého pána (psali jsme zde: http://kangal-gizem.cz/s-jednoduchymi-to-neni-jednoduche/ a ještě zde: http://kangal-gizem.cz/holka-nebo-kluk-je-to-fuk/), který míval kokršpaněla, ale letos mu odešel do vzdálených krajin za duhou. Toho když vidí samotného, naježí se, vycení zuby a chce po něm vystartovat. Těžko říct, zda je to proto, že i pes pozná, že ten člověk není normální, protože je dost jednoduchý, anebo proto, že se bojí tak, že z něho strach doslova teče. Gizemin páník si myslí, že z toho druhého důvodu.

Jinak je čumina k lidem celkem nevšímavá. To se však už nedá říct o psech. Některé (samozřejmě kluky) má ráda, některé pouze toleruje a některým jasně dává vrčením najevo, aby se klidili z jejího dosahu. Psí holky většinou chce srovnávat do latě, je pouze pár výjimek, které je ochotna tolerovat: Odettku, která je vykastrovaná, a pak dvě štěněnky, které jsou velmi submisivní – ty (pokud se nevrhají k jejímu páníčkovi a neloudí o piškot) je ochotna nechat žít. Jednu holčinu, asi roční kokršpanělí slečnu, nemůže ani vystát. Těžko říct, proč. Možná jí nevoní, možná proto, že je to hrozně živé pometlo, ale to je vlastně jedno. Prostě ji nesnese.

Dnes ráno vyráží naše dvojice na pravidelné randění se Samíky. Hned kousek od domu dostává čumina na louce volno a okamžitě se vydává za srnami v dáli. „Fuj!“ Funguje to! Gizem se zastavuje, hledí za prchajícím stádečkem, a teprve když poslední bílá prdelka mizí v houští, nechává páník pejsku doběhnout až téměř ke konci louky a očichat si to tam. Mezitím potkává paní s již zmiňovanou kokří holčinou. Gizemin páník ještě pro jistotu kontroluje, kde čumina je, a když vidí, že v dáli, dává se s paní do řeči. Oba si pak povídají a povídají, zatímco on periferním viděním neustále sleduje, co čumina dělá. Nikdy ji nespustí z očí, to by mohl být malér… A jak tak povídá a poočku sleduje psinu, vidí, že ta zmerčila, kdo mu to dělá společnost. „A jéje!“ Kdepak, té rychlosti, kterou Gizem nabrala, by paní s kokřicí stačit nemohla. A už je čumina tady a páník vidí, že je zle! Tady už žádné „Fuj!“ rozhodně stačit nemůže, tady musí zasáhnout osobně. A tak v okamžiku, kdy se naježená pejska se zubisky vyceněnými vrhá na nebohou zrzavou chlupatou kuličku, mění se její páník v hráče ragby, vrhá se na ni, strhává ji k zemi, kde se z ragbyového hráče mění v zápasníka a rozlícené šelmě nasazuje kravatu, přičemž doufá, že mu nevyklouzne. Naštěstí nevyklouzne, páník ji chytí za obojek, s námahou zvedá své staré kosti a za hlasitého láteření na Gizeminu hlavu ji poutá na vodítko…