„Taky ti páníčci tak ošklivě nadávají?“ zeptala se tuhle Gizem při společném venčení Samíka.

„Nadávky? To neznám. Občas mi vynadají, obzvlášť když se mi moc nechce poslouchat (Velkej Sam má od doby, kdy jsme se seznámili, výmluvu – Samík údajně do té doby poslouchal, to my jsme ho prý zkazili…), ale nadávky neznám. Co ti říkají?“

„Říkají mi různě, ale úplně nejhorší je oslovení psíšera psíšerná,“ vysvětluje čuminka svému psímu kamarádovi a pokračuje: „Jako třeba tenkrát v zimě, když mi koupili venkovní pelíšek. Řeknu ti, to bylo poleženíčko… Ležela jsem si tak v tom pohodlném loži a dumala, na čem to vlastně moje hlava odpočívá. A protože nejjednodušší je přesvědčit se ihned, holt jsem se podívala pelíšku na zoubek. Tedy, co to plácám, můj zoubek se podíval na pelíšek. Jeden precizní kous střídal druhý, až jsem odborně obsah části pelíšku vyextrahovala tak, že vzduchem lítaly kousky měkkého nesmyslu, se kterým se ani nedá pořádně pohrát, ani k žrádlu to není…  A v tom přišel páníček a sprdnul mě jako malýho kluka a ani trochu mu nevadilo, že jsem holka. Dal mi kázaní, já mu všechno odkývala jen abych měla klid a myslela jsem si přitom svoje.

Páníček pak objednal nový pelíšek. Byl taky fajn, ale moje zvědavost nebrala konce: je uvnitř stejný nesmysl, anebo mi dodali tentokrát něco kvalitnějšího? Postupovala jsem úplně stejně jako poprvé, vyoperovala obsah, který byl stejný jako předtím a byla páníčkem opět odměněna sprdunkem. Jen se vypovídej, myslela jsem si a docela mě to začínalo bavit. Tak co, s čímpak se vytasíš příště? Bude nový pelíšek nebo ne? Vytáhni se, panáčku… Kdepak, nový pelíšek jsem už nedostala, jen mi tenhle velmi neodborně  vyspravil.

Tak to ne, chci novej! Zoubky zapracovaly a dílo bylo hotovo raz dva.“

„Ty psíšero psíšerná,“ seřval mě páníček, „už se na tebe vybodnu! Trhni si tlapkou, už nedostaneš nic!“

„Pelíšek mi sebral a nový už nepořídil – a bylo po prima zábavě. Škoda,“ posteskla si Gizem, když náhle ucítila poblíž silný závan jakéhosi exkrementu.

„To je ale vůnička,“ pomyslela si. „Naparfémuju se, abych byla pro Samíka neodolatelná! Musím rychle, ať mě ten můj dvounohý tyran nestihne přivolat k sobě…“ A jak si usmyslela, tak učinila – alespoň jeden jediný parfémovací parakotoul… Hop – a krček je už voňavý. Už už se připravuje k dalšímu voňavkovému skoku, když v tom se ozve: „Fuj! Ke mně!“.

„No jo, vždyť jdu,“ a neochotně se částečně naparfémovaná ubírá k páníčkovi.

„Fuj, ty čuně, v čem ses to zase vyválela, smraďoško? Ty jsi ale psíšera!“

„Vidíš, už je to tady zase,“ zaksichtí se dotčeně směrem k Samíkovi…