„Koho to sem čerti nesou,“ říká si Gizemin páníček, když ho v sedm hodin  při pravidelném ranním obřadu vyruší krátké zazvonění. Holt musí nechat kávu kávou a jde se podívat, co tak naléhavého nemohlo počkat.

„Ahoj, máme u vás Bluma…“ A skutečně: pejska, která by za jiných okolností při narušení jejího teritoria doslova běsnila, rozverně laškuje se sousedovic desetiletým středoasiatem. Jak vidno, láska kvete v každém věku a Gizemině voňavému lákání doprovázenému tesklivým, zamilovaným zpěvem, zkrátka neodolal ani psí kmet, který rozpletl pletivo a přišel na námluvy.
S tímto rizikem už kdysi Gizemin páník počítal, ale po několika háráních, která měla čumina za sebou, kdy se Blum jenom za plotem hlasitě projevoval a o přechod přes „čáru“ se nikdy nepokusil, ostražitost polevila. Cestu měl chlupatý chlípník tentokrát o to snazší, že ohradník „za čárou“ byl od dob, kdy se na Gizemině území pohybovaly štěněnky, vypnutý…

Tak ještě alespoň pusa na cestu, vzájemné zamilované pohledy a šup, alou domů. Sousedi okamžitě zajišťují vyztužení plotu kari sítěmi, Gizemin páník se musí dát do prostříhání zarostlého ohradníku a ten alespoň po dobu, kdy bude čumina lákat ženichy z širého okolí, zapnout.

„A ty by ses s ním spustila?!? Ty jsi ale…“ Na poslední chvíli se o něco později na procházce Samík zarazí a neslušné slovo, deroucí se už už ven z labradoří tlamičky, polkne.
„Spustila nespustila, takhle to přece nemůžeš brát, ty můj zrzavej žárlivko,“ říká Gizem a donutí tak Samíka k několikaminutovému rozjímání, zda šlo o lichotku či nikoli. „To je prostě psíroda, mocná čarodějka…“