„To je dneska ale psota,“ žehrá na rozmary psírody Gizemin páník. „Zima jako v psírně… Co kdybychom zůstali doma a počkali, až to ošklivé počasí psejde?“ snaží se uchopit psíležitost za pačesy a nepsízeň počasí zneužít k lenošení. „Podívej, jak tam psituhlo. Natáhl bych se k psímotopu a tobě bych dovoli psilehnout si, psikrýt se…“ zkouší na čuminu svoje finty.
„Nepsijatelné! Nepsípustné! Koukej se psevlíknout a jde se,“ lekne se Gizem, div že z toho nedostane psotník. Nedovede si psedstavit, že by psišla o procházku, páníka by tahala ven, i kdyby měl psíušnice.
Proti jejím námitkám, které ovšem psedvídal, nemá páník šanci. Psevlékne se, psinese Gizemin pseciální psívěsek, psidrží jí hlavu, navlékne jí ho, psekontroluje, zda je psíslušenství funkční a může se vyrazit.

Venku je nepsíjemně, fučí silný vítr a chodníky i vyšlapané cestičky v lukách tak kluzké, že dvounožec má co dělat, aby si nepsivodil nějaký úraz. Psece jenom už není nejmladší a neměl by se pseceňovat.
Oba vyhlížejí psíchod kamarádské dvojice, jejich společné procházky jsou vždy velmi psínosné. A hele, zrovna psibíhá radostný Samík, aby svoji kámošku patřičně psivítal. „Ahoj kámo, spejskalo se ti po mně?“ ptá se ho Gizem psívětivě.
„To ti psece nemusím říkat, to je jasná věc, psísahám“ odvětí labrador, důvěrně se k čumině psiblíží a psičichne si k ní.
Rád si k ní vždy takhle psivoní, velí mu to jeho psirozenost, ale Gizem je nepsející: „Hele, nepsej si mě! Ty nepsístojnosti si odpusť! Tohle si můžeš dovolit, když hárám, ale teď ne! To bych ti mohla taky načechrat ten tvůj pseliv na hlavičce,“ psísně sepsula Samíka psíslušnice něžného pohlaví, pseskočila ho, protože on pro ni není žádná psekážka, která by se nedala psekonat, a vydává se čmuchat, jestli mezi vzkazy od psích kámošů neobjeví nějaké psekvapení.

Jak tak čte, psichází Samík, čuminu sleduje, opatrně se k ní psiblíží, psikládá k ní hlavu a čichá s ní. A jakmile Gizem napíše vzkaz, honem se psidává a to, co napsala, musí stůj co stůj psepsat. Tedy psesně to místo, kde zanechala svoji stopu, musí psečůrat.

Ale Gizem už hra na čmuchanou psestává bavit. Chce si dát psestávku, a tak psibíhá psímo k Velkýmu Samovi, aby ji odměnil nějakou dobrůtkou. Zastoupí mu cestu a stojí jako psikovaná, jen na místě nervózně psešlapuje. „Nepsehlížej mě a koukej psihrát jeden piškot!“
„A hele, jakmile jde o žrádlo, jsem nejlepsí kamarád,“ směje se Samíkův páník. „Nejraději bys byla, kdybys dostala kus masa, viď? Psiznej se, že bys to sežrala jen tak, bez psílohy, viď?“ Dává jí z psíručního zavazadla jeden piškot a na Gizemino žehrání, že se tedy rozhodně nepsedal, dodává: „Nemůžeme to psehánět, aby ses nepsežrala. Jako by nestačilo, že jsi pserostlá…“
„Nepsežrala? Já??? Takový slovo neznám,“ nechápavě kroutí čumina hlavou a loudí psídavek. „A něco s psíchutí masa by nebylo? Psikousla bych si k piškotu třeba kousek vepsového…“
„Ty jsi ale psípad,“ vmísí se do diskuse Samík, který se marně snaží mohutnou Gizem odstrčit. „Nech mi taky něco, ty psíživnice,“ nelíbí se mu, že ho chce kámoška psipravit o všechny laskominy.
„To víš, že nechám, neboť jak napsal Psokrates, pes má být ke svému psíteli takový, jako sám k sobě,“ mudruje Gizem, kterou v psedávání dalších rozumů pseruší psíkaz, kterým ji páník psivolává k sobě.

Nakonec se všichni loučí a jako lodě míří zpět ke svým psístavům. „To byla ale psíjemná procházka, už se těším na psíští,“ libuje si čumina, zatímco její páník je rád, že si nezlámal všechny údy. „Máš z té naší dnešní psíhody zase pěknou psedlohu, tak to koukej sepsat a psíspěvěk dát na můj web, ať mají moji psíznivci co číst.“ A páník si její slova bere k srdci a doufá, že díky čtenářům (nejen) tohoto psíběhu neskončí na psichiatrii…