„Co se tak dneska na vycházku vybodnot a namísto toho sebou fláknout do peřinek?“
„Zbláznil ses, panáčku? To neříkej ani z legrace! Nezapomeň, že kromě vyživovacích, máš vůči mně i vyvenčovací povinnosti, tak si je koukej plnit. Jestli ne, budu žalovat. Koukej do sebe tu čurifindu v mžiku hodit, nebo sedám k notebooku a píšu Martě! A to bys jí přece neudělal, když je na tom teď chuděrka tak zle…“
„Ty bestie, ty víš jak na mě,“ mumlá si páník pod vousy, dopíjí kávu a neochotně jde plnit kapsu piškoťasů. Ovšem radostné vrtění psí huňky přenáší radost z procházky i na něho – jak málo na něj platí…“

„Hele, nevíš, co se mi na té procházce nepozdává? Už včera mi něco neštymovalo a dneska je tu ten pocit zase. Jen nevím co,“ láme si hlavu Gizem.
„Co třeba to, že mám nějak moc piškotů?“
„Nesmysl, kontroluju tě denně a bereš jich vždy stejně.“ Náhle se zarazí a nahlas dumá: „Ale no jo, máš pravdu – jsme skoro na konci procházky a ještě je co žrát, zatímco jindy už mi ukazuješ prázdný tlapy. Jak je to jenom tohleto možný…“ Na tmavé masce se jí dělají vrásky od přemýšlení. „Mám to! Je dost piškotů proto, že mi nikdo neužírá! Což je sice prima, ale zase jsou ty procházky takový nudný a prázdný. Samíci s námi nemluví nebo co?
„Kašlou.“
„Co se stalo? Co jsme jim udělali, že na nás kašlou?“
„Ale ne na nás. Naopak, nechtějí na nás kašlat, tak jsou raději doma. Samík se tuhle přes plot olizoval s nějakou psí slečnou, a až po chvíli se Velkej Sam od jejího páníka dozvěděl, že pejska má kašel. To už bylo pozdě – teď má chudák Samík teplotu a kašel, tak se doma kurýruje.“
„Ten proutník! Tak von volizuje kdejakou nějakou takovou, jo?!? Tak to mu to patří!!!“ Po chvíli se však uklidňuje a už smířlivějším tónem pokračuje: „Snad si z toho vezme ponaučení a už si dá pokoj. Hlavně aby byl brzy v pořádku, prcek jeden zrzavej,“ dodává a je znát, že o svého labradořího kamaráda má přece jenom starost.

„Ty, hele,“ obrací své zraky vzápětí čumina k páníčkovi. „Doufám, že taky nechceš omarodit?“ ptá se při pohledu na dvě nohy obuté v sandálech a ranní rosou v dnešním chladu doslova pemzované.
„To by byla nádhera,“ pomyslí si páník, ale nahlas neříká nic. Doslova se při představě, že by nemusel ráno vstávat a namísto procházek by se jen válel v pelechu s nakoupenými knihami, na něž nemá čas a jkteré se mu u postele vrší, zasní.
Ze snění ho však probere brutální žďuchnutí čumáku do kapsy piškoťasů: „Haló, jsi tady? Snad už na tebe něco neleze?“
„Kdepak, takový štěstí já nemám,“ povzdychne si, vyndá piškot, který vzápětí mizí v ohromné černé díře a dvojice zamíří k domovu.