„Máš na zahradě nezvanou návštěvu,“ říká mi tuhle moje dvounohá mamka.
„Teď mám polední klid,“ já na to. „Nechce se mi zvedat.“
„Jen nebuď lenoch a jdi, víš, že ostrahu máš na starost ty.“
„Ale snad mám taky nějakej nárok na odpočinek, ne? A vůbec, co je to za návštěvu?“
„Prasopták…“
Pokud nejste mými pravidelnými čtenáři, tak na vysvětlenou vám musím říct, že prasopták je každej velkej pták, tedy velkej jako prase, v tomhle konkrétním případě volavka. A volavky mám za úkol vyhánět, aby nám nevyzobaly z jezírka všechny ryby. Jedinej, kdo to má od mýho dvounohýho fotříka dovolený, je ledňáček.
„Prasoptáka nech prasoptákem, ten dneska nic nevyzobe, jezírko zamrzá,“ já na to, přičemž mě ani nenapadne otevřít oči, natož se zvedat a vyhánět ze zahrady nějaký opeřence.
„Jezírko sice zamrzá, ale led je ještě tenkej…“
„Tak ať jde plašit fotřík. Stejně se furt jenom fláká…“
„Táta bude tvoji neohroženost zaznamenávat…“
„Jo aha – von si bude hezky tady v teploučku zalezlej a točit všechno na mobil, zatímco já budu venku v mraze honit zloděje? Tak na to mě tedy nenachytáš…“
„Až to natočí, dá video s důkazem tvojí chrabrosti na internet. Budeš slavnej a kdo ví, třeba zaimponuješ nějaký fešný psí holce…“
„Tak to jo, na to mě už nachytáš,“ já na to a vyběhnu, abych se předvedl v akci.

Kromě odhánění prasoptáků se za celej měsíc vlastně ani skoro nic zajímavýho nestalo. U nás skončil starej a přišel novej rok, ale myslím, že u vás asi taky. U nás ho zase blbečci vítali kraválem, ale u vás asi taky. U nás napadla zmrzka, ale u vás asi taky…

Ta zmrzka mi dělá vekou radost. To je vám taková paráda, když se potkáte s nějakou psí kámoškou a řádíte ve sněhu, dokud vysílení nepadnete… Ale musí to bejt holka. S klukem ne, kluka bych překusl vejpůl, páč kluk nemá na louce, kde jsem já, co dělat. Překousl bych dokonce bígla Beníka, kterej byl donedávna kámoš. Tedy kámoš – toleroval jsem ho, páč jeho panička pro mě měla vždycky nějakou tu dobrůtku, jenomže teď už nejsem kluk, ale dospělej mužskej, a tak si mě za mrňavou psí mňamku nekoupíte.
Tuhle jsme šli s fotříkem, fotříka jsem měl uvázanýho na provázku, aby se mi někam nezatoulal, páč kdo by ho pak hledal, a potkali jsme kámošku Dorinku, fenku belgickýho ovčáka. Už jsem se chtěl odpoutat od páníka, když vtom se objevil Beník. Naštěstí pro něho už má respekt, a tak se přiblížil jen na pár metrů, ale i to stačilo k tomu, aby mě vytočil. Měl štěstí, že jsem měl k sobě přivázanýho páníka a nechtěl jsem ho za sebou vláčet, ale už už jsem se chystal na něho vrhnout. Beník se raději stáhnul, ale jak jsem byl v ráži, vrhnul jsem se na Dorinku, která na mě dorážela a chtěla si hrát. Asi víte, jak to my, čtyřnožci máme – když nás někdo rozzuří, máme rudo před očima a vrháme se po tom, kdo je nejblíž, i když je v tom dotyčnej (dotyčná) zcela nevinně. Třeba v jedný vesničce, kudy často chodíme (Habrovice) mají za plotem psí holku a kluka. Kdykoli jdeme kolem nich, moje přítomnost je vždycky rozzuří. Hlavně toho kluka, kterej se pak docela brutálně vrhá na tu nebohou holku.
A když jdeme s páníkem na provázku a potkáme se s nějakým psím klukem, bejvám tak rozběsněnej, že se oženu i po fotříkovi, i když bych to normálně nikdy neudělal. On to naštěstí taťka ví, že to takhle mám (Gizem prej byla v tomhle úplně stejná), a tak mě ani netrestá, páč ví, že za to nemůžu. Tuhle jsme potkali jednoho floutka, nějakej švýcarskej salašnickej, se kterým si odjakživa nemůžeme přijít na jméno – a fotřík z toho má od mýho zubu modřinu na stehně ještě dneska.

Venku teď zase napadla čerstvá zmrzka, a já, abych si u fotříka vyžehlil tu modřinu, mu půjdu pomoct s jejím odklízením. Mějte se fajn a za měsíc snad zase tady.