„Tak honem, honem, vyprávějte,“ nedočkavě navečer Gizem naléhá na právě se vrátivší páníčky a „ségru“. „Vím moc dobře, že jste u nich byli, cítím je z vás na sto ohonů!“ A ještě se několikrát přičichnutím k páníčkovi ujistí, že ji smysly neklamou, že skutečně cítí svoje ratolesti.

Nuda? To neznáme…

„Vážně s námi nechceš jet, čuminko?“ ptá se ráno pro jistou páníček, ale kdepak, Gizem už je pevně rozhodnuta. A tak se za oběma holčandami vydávají pouze „babička“ s „dědou“ a „tetou“ Míšou. Kam nejdřív? To dá rozum, přece za tou, která spatřila světlo světa jako první, tedy za Adélkou, nejstarší z Gizeminých dcer. Cesta v nedělním poledni svižně ubíhá, a tak navigace spolehlivě naši trojici dovádí až do krásného okolí Berouna, místa, kde Adélka se svým novým páníčkem a kamarádem panem Ťupou žije. Ženská část posádky je v pohodě, narozdíl od mužské části, která se sžírá otázkou: „Poznají nás holčandy?“
Odpovědi se dočkávají poté, co zaparkují a následují hostitele doprovázeného Adélčinou nejlepší kamarádkou, retrívřicí Kitynkou. Ale co to? Kde je Adélka? „Spinká,“ říká její páník, ale v tom se holčanda objevuje. Tedy, ta je už velká! Děda odhaduje, že za ty tři týdny, které holčiny neviděl, vyrostla zhruba o třetinu. Poklekne a v nervózním očekávání na štěněnku volá: „Adélko. Prdelko, poběž ke mně.“ Jak se zachová? Přiběhne? No jasně! Radostně rozvrtí huňku, přibíhá a na klečícího  dědu se sápe. Poznala ho, stejně jako poznala babičku a tetu. Jako by ty tři týdny vůbec neexistovaly. To je radosti, mazlení, pusinkování a okusování. Jak se Adélka na dědouše sápe, pořádně ho podrápe nejen na nohou, ale i v obličeji, ale jemu je to úplně fuk. Je to takový hlahol, že jedna z dvojice klokaních dam se na to už nemůže dívat a odskotačí do kouta zahrady, kde nebude trapnými radostnými výkřiky rušena.
Adélka návštěvu seznamuje s Kitynkou – obě názorně předvádějí, jak se zahání nuda, aby bylo jasno, že nejstarší z Gizeminých dcer má skutečně o zábavu postaráno.
Návštěva je pak pohoštěna, bedlivě sledována Adélčiným zrakem. Ovšem není tu jenom Adélka: i Kitynka se hlásí o pozornost a nějaké to pomazlení.
A kdepak máme druhou klokaní dámu? Aha, tady je! Od pana domácího se nechá krmit z ruky, ale před cizími vetřelci bere roha.
Jenomže čas je neúprosný. „Adélko, budeme muset vyrazit, ještě jedeme za Širinkou.“
„Za sestřičkou? Tak to ji ode mě moc a moc pozdravujte! A ještě než odjedete, musíte vidět naše vrcholné číslo,“ říká Adélka a společně s Kitynkou ukazují, jak se pejsci dokážou vzájemně venčit na vodítku, ani dvounožce nepotřebují.
„A nezapomeňte pozdravovat maminku a dát jí pořádnýho hubana na čumáček,“ loučí se Adélka a dostává příslib, že babičku s dědou a tetou Míšou zase uvidí.

Nic nezapomněla…

V povznesené náladě páníček nabírá směr Kralupy nad Vltavou, bydliště rodiny Böhmových – a taky domova Širinky, nejmladší z dcer Gizeminých… Jestlipak i Širinka pozná svoje „příbuzenstvo“?
Odpovědi se naše trojice dočkává okamžitě poté, kdy se u Böhmových otevře branka, všichni vcházejí dovnitř a jakmile je Širinka spatří a slyší jejich hlasy, okamžitě si samou radostí učůrne… Taky poznala! Děda je blahem bez sebe, tolik se na prdelinku malou (tedy tak moc malou už ne) těšil.
Návštěva se zpočátku nelíbí krysaříkovi Kubíčkovi, Širinčinu kamarádovi a ochránci, který se snaží jím nezvané trojici nahnat štěkáním strach. Po chvíli, když zjišťuje, že jeho snaha vyjde vniveč, štěkání zanechává a aby Širinku od vetřelců uchránil, strhává pozornost na sebe  – tady máte kamínek a koukejte mi ho házet. A návštěva hází a hází a když Kubíček zrovna běží pro kamínek, mazlí se se štěněnkou. Pejska za ty tři týdny nic nezapomněla – umí kousat (velmi jemně) dědovu tlapku, olizovat mu nohy, loudit u stolu a samozřejmě ani to, co jí šlo nejlépe: šetřit vlastní energií a odpočívat, jakmile je to možné. Ba co víc, naučila se i nové věci, mimo jiné i podávat tlapku. Ví, že když ji podá, dostane odměnu a velmi se diví tomu, že když si dvounožci tlapky podali, nikdo nedostal nic…
Zatímco návštěva si dává pohoštění, pod stolem, u něhož sedí, se schyluje k dramatu: Kubíček nějak nemůže unést přes srdíčko, že Širinka se usídlila mezi tetou a babičkou a pořád doráží, až se holčanda rozčílí, začne vrčet a spustí: „Tak hele, to už vážně přeháníš! To je moje příbuzenstvo, který je hodný a který mám ráda! Za chvíli zase odjede, tak nás chvíli spolu nech, žárlivče!“ Kubíček se zastydí a už dává pokoj.
Jeho páníček jde pak návštěvě ukázat boudu, kterou Širince buduje – hotový palác. Ovšem, jen jestli v něm bude holčanda spát. Nejoblíbenějším místem je jí prostor před vchodovými dveřmi… Chvíli všichni debatují, pak se jdou ještě posadit ke stolu, zatímco Širinka se s Kubíčkem na chvíli někam vytratí. Když se po nějaké době zjeví u stolu a vidí dědu, zase si učůrne – a děda má co dělat, aby si neučůrnul taky…
Nic však netrvá věčně, obzvlášť chce-li návštěva dorazit domů v rozumném čase, aby stihla ještě alespoň krátkou procházku s Gizem. „Širinko, musíme už jet, aby máma nebyla smutná a nenaříkala, že myslíme jenom na vás a ji zanedbáváme…“
„No jo, co se dá dělat, to mamince udělat nesmíte. Tak ji hlavně nezapomeňte pozdravovat a předat tisíc pusinek,“ říká Širinka, a když se k ní děda sehne, strká mu do kapsy smotaný kus papíru a šeptá mu do ucha: „A tohle jí dej.“