Milá Gizuško,
dnes je to přesně rok, co ses vydala na cestu do Bájné Anatolie. Věříme, že jsi na místo dorazila bez útrap a užíváš si pohody v zaslíbené zemi obdivována všemi – jak jsi mladá, krásná, ztepilá… Doufáme, že jsi na nás dočista nezapomněla a držíš nám místo, jak jsi slíbila.

                Když jsi odešla, adoptovali jsme si nové čtyřnohé dítko. Kluka. Musí nás přece mít kdo hlídat, ne? I když asi by bylo namístě místo hlídat napsat zlobit. Je to takový mladý čertisko, ale neboj, není zlý. Jmenuje se Nadir, ale my mu občas říkáme Blbeček. Ne, on není vůbec hloupý, naopak, ale občas se jako blbeček chová. Holka, kdybys ho viděla, obracela bys oči v sloup: Soustavně cíleně devastuje tu naši boudu (rozuměj dům), dokonce i do dveří zvenčí zaryl svoje zubiska. Ano, do těch dveří, do kterých sis vždy decentně ťukla, když jsi chtěla vpustit či vypustit, zatímco on, když chce projít, na ně skáče tak, že jsou poškrábané do výše dvou metrů! Jeho fotku přikládám k tomuto dopisu.

                Stejně tak je i zcela jiný co se vody týče. Ty ses vždy velmi zdárně s grácií jako pravá dáma vyhýbala nejen loužím, ale šlo-li to, tak i mokrému trávníku, zatímco on nejen že se vodě nevyhýbá, on ji dokonce vyhledává! A to nejen když je vedro, ale i v mrazivých dnech. On je zkrátka úplně jinej,ale neboj, taky ho máme rádi. Teď se zrovna chladí na dlažbě v boudě, úplně stejně, jako jsi to dělávala Ty. Máme tu teď příšerný vedra, což Ty už vůbec neznáš, protože v Bájné Anatolii máte pořád příjemně. My si to holt musíme zpříjemňovat sami, jak jenom to jde. S Nadirem jsme zvyklí chodit odpoledne na dlouhou, ale protože se v tomhle období odpoledne nedá vylézt z boudy, natož se ještě trmácet sedm a půl kilometrovou procházkou, chodíme teď na dlouhou brzy ráno. Po návratu domů vždy oba padneme a den tím pro nás skončil, ožíváme trochu až navečer. Respektive neožíváme my, ožívá jen Nadir, a to tak, že po večeři dostane „vlčení“ a chce se popasovat vždy s nejsilnějším dvounožcem, který v boudě je. Tak se s ním vždy trochu popasuju, a když to začíná přehánět, popadnu ho a vytáhnu ven, ono ho to na hanbě trochu přejde.

                Rozhodně se ale nemusíš bát, že i když máme plno starostí s blbánkem a dostává lásky vrchovatě, že bychom zapomněli na Tebe. Kdepak, Ty máš v našich srdcích místo napořád. Večer na Tvoji počest zapálíme svíčku, na místo Tvého posledního odpočinku ji však dávat nebudeme, on by nám ji blbeček přinesl domů, jako to už v minulosti udělal.

                Opatruj se tam v tom šťastném království, jednou se všichni shledáme. Pusy na čumec Ti posílá celá Tvoje smečka.