„Neponeseš, vlku, psaní domovníkovi, ale do nejbližší poštovní schránky,“ říká mi dnes ráno můj dvounohej fotřík.
„To nemyslíš vážně. To se s tím mám tahat? V dnešní době? Každej má přece počítač, mail…“
„Tam, kam putuje tohle psaní, počítače nemají a nikdy je mít nebudou. Třeba jen proto, aby mezi sebou nešířili nenávist na sociálních sítích. Tak už neodmlouvej a běž, až se vrátíš, dostaneš pořádnej kus masa,“ slibuje.
„Fakt pořádnej?“
„Fakt.“
„Tlapu na to?“
„Jasně, tlapu na to.“
Když na to dá fotřík tlapu, je to hotová věc, beru tedy obálku a za deště mířím k nejbližší oranžový bedně na papírový dopisy, který dneska už nikdo nepíše.
Kam to vlastně píše, že tam nemají počítače? Koukám na obálku a vidím, že psaní má namířeno do Bájný Anatolie.
Zmáhá mě zvědavost (a neříkejte, že vás by taky nezmohla, vy falešný moralisti, zmohla by každýho).
Když to otevřu a jen nakouknu, co se stane? Nic. Nikdo to nepozná, pak to zase zalepím a bude.
Rozlepuju tedy obálku a dávám se do čtení:

Milá Gizem,
Nadir ze sebe ani nestačil oklepat loňskou srst a utekl další rok. Samozřejmě, že jsme nezapomněli a nezapomeneme nikdy – dneska jsou to už tři roky, kdy ses vydala do Bájné Anatolie. Tentokrát je ti tam veseleji (o to víc neveseleji je nám), protože na nás už nečekáš sama, když ti společnost dělá nejstarší z tvých dcer, Adalet Gizem from Kangalhill, tedy Adélka.

Víme, že se tam v dáli máš skvěle a netrpíš nedostatkem ničeho. Ani my si v podstatě nemůžeme stěžovat, máme se vcelku dobře a hlavně nám dělá život hezčí ten náš Blbeček. Ne, on Nadir je ve skutečnosti hodně chytrej a pěkně vyčůranej, ale prostě mu tak občas říkáme, protože se tak někdy chová, hlavně když nás, hajzlík jeden, provokuje.

Ale neboj, není zlej. Je to moc hodnej kamarád, kterej by nám nikdy neublížil. Zato každýho cizího psího kluka v jeho teritoriu (a jeho teritoriem je samozřejmě každý místo, kam chodíme na procházky) by chtěl tvrdě ztrestat. Ale co ti budu vyprávět, vždyť to znáš sama moc dobře, nebyla jsi jiná. Jen jsi nechtěla trhat na kusy psí kluky, ale holky.     

Skvěle se má i nejmladší z tvých dcer, Širinka. Jen se teď tak trošku stydíme, že jsme za ní už dlouho nebyli, budeme to muset co nejdřív napravit. Ale rozhodně se o ni bát nemusíš, je v těch nejlepších lidských tlapách, ZZ TOP (Zdeňka a Zdeněk) se o ni starají s velkou láskou.

Dneska večer zapálíme svíčku, abys věděla, že jsme na tebe nezapomněli. Posíláme ti (a Adélce samozřejmě taky) ohromnýho  hubana na čumec.

Tví dvounožci.

No, no. Jen dvounožci? A co já? Já se přece k pozdravu taky připojuju, i když znám tu krásku jen z vyprávění. Takhle to přece nemůžu nechat. Ještě štěstí, že dneska prší. Stačí jen vrazit tlapu do bláta a… Táááák. Vše je napraveno, podpis na dopise je přímo excelentní. Teď už stačí jen naslinit (to mi jde báječně) obálku, zavřít a nikdo nic nepozná.

A ne že to na mě prásknete! To bych vám už nikdy nenapsal ani slůvko! Tak se mějte a sedmadvacátýho zase možná podám hlášení.