Ahoj všichni, zapomeňte na to, že bych se kdovíjak rozepisoval, když z vás stejně žádná flákota nevypadne ani náhodou… Mám dneska narozky, jak asi tušíte, ale páč neumíte počítat (což je pochopitelný, páč kdo chytrej by četl tyhle bláboly, že jo…), připomínám vám, že je mi přesně 26 měsíců. Nic? Myslíte si, že to žádnej důvod k oslavě není? Tak ještě něco přihodím: Pozejtří to budou přesně dva roky, co jsem byl unesenej ze sladké Francie a musím trpět v zajetí těch mejch dvounožců. Tedy jen tak mezi náma, ono se to trpění dá docela dobře vydržet, ale neříkejte jim to, byli by hrozně namyšlený  a třeba by se o mě přestali tak dobře starat…

Říkají o mně, že jsem vyrostl v milýho pohodáře. Asi jo, já jim to rozhodně vyvracet nebudu. Ještě pořád jsem hravej jako štěndo (můj dvounohej fotřík dodává, že ne jako) a hodně kamarádskej. Tedy vlastně jak ke komu – k nezvanejm hostům určitě ne a ke psím klukům taky – když nějakýho potkám na procházce v mým rajónu, jsem hustej.

Ale psí holky, to je jiná… Mám spoustu chlupatejch kamarádek, se kterejma řádím, tedy pokud nás páníčci nechají. S některejma bych se teď kamarádil moc a moc, ale dvounožci míněj, že víc, než by bylo záhodno, a tak nás k sobě ani nepustí. To je takový utrpení, že když přijdu domů, nežeru a hlasitě pěju žalozpěvy do celýho světa ve dne v noci. No jo, i v noci,  a tak, aby ho sousedi nezabili, musí můj dvounohej fotřík slézt dolů, zavolat si mě domů a trávit se mnou noc, abych neměl „zpěvavou“.

Jenomže ten můj páník namísto toho, aby se mnou byl pořád, se někdy sebere a brzy ráno zmizí a připraví mě o ranní procházku. Když se pak vrátí, přinese koš plnejch něčeho, co nijak zvlášť nevoní a nevím, nevím, jestli bych do vzal do huby. Ale dvounožci jo, ti do huby vezmou na rozdíl ode mě leccos.

Mám tady pro vás i pohyblivý obrázky – jednak je na nich ta sphynx, která se k nám drze vetřela, jednak ohromná psí potupa: Představte si psího hlídače, kterej je ve svým teritoriu a hlídá, jenomže když na něj houkne můj fotřík, stáhne ocas a zdrhá. Hanba mě za takovýho psa fackuje, fakt. Tohle kdyby si ke mně dovolil nějakej cizí fotr, ten by viděl…

Jinak samozřejmě chodíme na procházky jako vždycky a celkem spokojeně si žijeme, jen kdyby toho masa bylo víc… A taky by mě mohl taťka občas dovolit proběhnout se na louce za srnkama, jenomže on řekne to svý „Ne, nesmíš!“ a já, coby vzornej synek, poslechnu.

A ještě mi fotřík přes rameno huláká, ať vám nezapomenu napsat, že se on spolu s mojí dvounohou ségrou Míšou stavili u mojí neteře (která je o tři roky starší než já) Širinky, když projížděli Kralupama. Měli prej smůlu, dvounožci nebyli doma (tedy jestli to jen nehráli, v obavě, že by je můj dvounohej taťka zase vyžral), a tak jen dali nějakej ten piškot Širince přes plot. Dokonce i Kubíček utřel, jakmile slyšel toho mýho fotříka, přiběhl radostně s kamínkem, ale prd, k dvounožci se s ním nedostal, a tak si ho nakonec musel házet sám.

A to vám pro dnešek stačí, mějte se fajn, já jdu vysomrovat nějakou dobrůtku, když máme to výročí…