„Hele, taťko, nechci vypadat jako nějakej kverulant,“ říká Nadir svému páníčkovi a kamarádovi v jedné osobě, „ale jestli se nepletu, tak adventní svíčky maj bejt čtyři. Ale ať počítám, jak počítám, ty jich tu máš pět.
„Je tu nějaká nuda, nezdá se ti, Adélko? Pořád se jen povalujeme, trháme si si z vepřovníků a hovězovníků co hrdlo ráčí, ale chybí tu nějaký vzrůšo.“
„Myslíš? Mně to docela vyhovuje,“ opáčí nejstarší z Gizeminých dcer a zakousne se do voňavé kýty. Po chvíli však zpozorní a přestane přežvykovat. „Máti, tady se plněj přání na počkání! Chtěla jsi vzrůšo, budeš ho mít. Podívej…“ a tlapou ukazuje do dáli, odkud se k nim blíží rezavá skvrna. „Budeme mít co dělat, míří k nám nějakej vetřelec. Nemůže se nám sem nakýblovat, když tu držíme místa pro babičku s dědou.“
„No jo, máš pravdu. Připrav se, zakročíme.“
Narezlá skvrna je blíž a blíž a už už chce Adélka vystartovat a vetřelce nemilosrdně ztrestat, když vtom ji Gizem zarazí: „Prokangala (Jak známo, Bájné Anatolii vládne bůh Kan-Gal, neříká se tam tedy proboha, ale prokangala.), zadrž! Vždyť to je přece nejlepší z nejlepších kamarádů!“ Zvedne se a běží svého letitého kamaráda medové barvy jaksepatří přivítat.
„Samíčku, co tu děláš? A jak to, že tě sem pustili? Vždyť tady je to jen pro kangaly a jejich nejlepší páníčky a kamarády. A tebe si přece nikdo s kangalam splíst nemůže ani náhodou, ty prcku jeden zrzavej,“ a tlapou dá Samíkovi herdu do zad, div že mu nevyrazí dech.
„Brzdi, brzdi, nejsem přece jen nejmladší. Odpověděla sis sama – pro páníčky a kamarády. A já jsem přece tvůj kamarád, tak jsem si mohl vybrat, jestli půjdu do Labradorie, kde nikoho neznám, anebo sem, za mojí statnou, krásnou kámoškou. Tak je přece jasný, co jsem si vybral.“
Gizem jeho přátelské vyznání dojme, že si tlapou potají, aby si toho Samík nevšiml, utře tlapou kapku deroucí se z oka.
Teprve po chvíli si Samík uvědomí, že tu nejsou sami. „Tuhle dámu neznám, že bys nás seznámila?“
„Ale znáš, kamaráde, znáš. Tohle je Adalet Gizem from Kangalhill neboli Adélka…“
„Neke!“ skočí jí Samík do řeči. „To je nejstarší z tvých dvou štěnic? No nazdar, to se sem taky dostala sakra brzy…“
„No jo, bohužel. Teď v prosinci to jsou dva roky… Ale dost tlachání, zrovna před chvílí jsem Adélce říkala, že je tu docela nuda.“ Gizem se přitočí k Samíkovi a plácne ho tentokrát jemně tlapou: „Máš ji!“ A oba se začnou honit jako před lety, jako by to bylo včera…
„Aha, takže čtyři svíčky jsou adventní a jedna svíčka pro Samíčka.“
„Přesně tak, Nadirku. Pro našeho milého kamaráda. Ostatně i ty, když jsi byl štěndo, jsi s ním byl párkrát na procházce a hrál sis s ním. Sice odešel, ale v našich srdcích zůstane napořád, jako každý, koho jsme měli rádi.
„Já mám rád pořádnou flákotu,“ myslí si Nadir, ale neřekne nic, tuší, že by se to asi moc nehodilo. Namísto toho však jen pronese: „Myslíš, že dneska zase přijde?“ a významně přitom kouká na ozdobený vánoční stromek.
„To si piš, že přijde. Vždycky přijde a každému, kdo je hodný, něco nadělí.“
„A sakra!“ vyhrkne Nadir. Okamžitě se mu vybaví, jak zlobí dvounožce svými skoky do Míšina sedacího pytle, jak chce venku sežrat všechny psí kluky, jak kolikrát procourá celé noci z boudy ven a zase domů a páníčci mu musejí chodit otvírat…
Navečer pak vyčkává venku a vyhlíží Ježíška, chce mu vysvětlit, že zase tak moc nezlobil a že by si přece jen nějakou tu maličkost zasloužil. A jak tak vyčkává, najednou se otevřou dveře boudy a v nich stojí taťka: „No ty jsi mi ale hlídač! Poflakuješ se venku, zatímco dovnitř ti zcela nepozorovaně proklouznul Ježíšek.“
„Tak to je v háji,“ pomyslí si nebohé zvíře. „Prošvihnul jsem ho, žádnej dárek nedostanu,“ a úplně zkroušený následuje fotříka do útrob domu, kde září rozsvícený stromek.
„Nejmladší rozdává dárky,“ pronese hlava rodiny (bohužel se neví, je-li to páník či panička). „No tak, Nadirku, je to na tobě.“
„Na mně? Copak jsem nějakej masochista – jé, hele, to je mi sympatický slovo – abych rozdával všem dárky a sám utřel? Ale když jinak nedáte…“ A jak se přiblíží ke stromečku, zcela neomylně zavrtá svůj zvědavý čumec mezi dárky, popadne žirafu, která přece pro nikoho jiného než pro něho nemůže být a peláší s ní okamžitě ven pro případ, že by mu ji chtěl někdo sebrat. Jen mezi dveřmi stačí utrousit: „Rozdejte si to sami…“
Venku si potom slíbí, že už nikdy nebude zlobit, že už se nechce nikdy bát, že pod stromečkem nenajde nic, co by bylo jenom jeho.
A skutečně nezlobí. Hraje si s žirafou a hodný vydrží být úplně celý večer. A zítra? Co myslíte? Bude zlobit? Samozřejmě, že ano. Vědí to v Nadirově smečce úplně všichni a jsou rádi, že je má kdo zlobit. A vám do nového roku přejí, ať i vás má kdo zlobit.
