Ahoj čtenářstvo, tak tě zase po měsíci zdravím v rámci mých měsíčních narozenin, který vás ale úplně nechávaj chladnejma. Vy lakomci!

Jak nám ten březenec krásně začal, tak s jeho koncem je to krapátek horší. Začátkem měsíce se objevilo něco, co už pomalu neznáme a co se celou zimu neobjevilo: Napadla zmrzka! Jejda, to bylo něco! Už se mi po těch sněhovejch hrátkách tolik stejskalo… Jenomže to byl jen takovej slabej záchvěv, moc dlouho mi ta bílá radost nevydržela. 🙁

Šestýho březence slavil fotřík Miroslavoviny – a co myslíte, dočkal se nějaký radosti? Ale kdepak! Namísto ovací a gratulací se tentokrát moje dvounohá máti projevila jako rybářova choť v pohádce o zlatý rybce: „Sto dvacet kilo hub, který jsi loni nanosil, bylo sice slušný množství, ale evidentně máš ještě rezervy. Letos bys mohl nějakej ten metrák ještě přidat,“ řekla páníčkovi, a aby se mu navýšenej plán dobře plnil, obdarovala ho nůší na houby. Chudák taťka…

Ale abych to s tím litováním svýho dvounožce nepřehnal, musím si na něho postěžovat. Představte si, že nám na louce rostou tak krásný, šťavnatý kousky vepřovýho – jen si utrhnout. A co myslíte, nechá mě fotřík dobře se nasnídat? Zapomeňte! Ani náhodou, tyran jeden! A jestli nevěříte, jukněte na video. Přece bych si nevymejšlel…

Jinak nevím, jestli se ta přihlouplá móda dostala taky už k vám, ale tady to frčí o sto šest. Vidím, že teď na mě civíte zčásti nechápavě, zčásti informačně lačně, tedy evidentně vás tenhle módní výstřelek minul. Tak to buďte rádi. Tady totiž všichni začali nosit hadry přes obličej. A to ne proto, že by konvertovali k islámu, ale prostě jen tak, z rozmaru. A to si představte, že to nosej už i ti, kteří nejvíc bojovali proti zahalování se na veřejnosti. No chápete to? Já tedy ne! Nejsmutnější na tom ale je, že tomuhle módnímu trendu podlehli i ti mí dvounožci, a to všichni tři. Dokonce jsou tou módní vlnou zblblí natolik, že o tomhle výstřelku tvrděj, že je povinnej a že ho musej nosit všichni. A když prej všichni, tak zkrátka všichni, a tak mi taky navlíkli roušku. Sice pěknou, to musím uznat,  s medvídkama, ale copak se to dá nosit? Sežrat bych nikoho nemohl, pít bych nemohl, hrát bych si nemohl – a hlavně bych vypadal jako debil! „Tohle si tedy noste sami, mě do těch vašich úletů netahejte,“ vysvětlil jsem jim, hadr z tlamy sundal a šel se povalovat na zahradu. To tak, dělat někomu kašpara!
„Bez roušky ani ránu,“ páníček na to. Že prej bez tohodle módního doplňku nemůžu jít ven. Ale aťsi, stejně poslední dobou chodíme jen na krátkou, tedy na louku za humnama. To je skoro jako bych zůstal na zahradě. Ale tohle mu raději neřeknu, páč co kdyby mě přestal brát i na tu krátkou…
Ale o co míň teď chodím ven, o to víc jsem doma s celou smečkou – kromě fotříka je doma i mamka a dokonce i dvounohá ségra Míša, i když tu ale přes den vídám jen sporadicky, páč většinu času tráví nahoře v patře, kde se učí.

Co vám tak ještě prozradit? Třeba to, že i když už je konec březence a je jaro, udeřily docela silný mrazy. Kvůli tomu se nám na zahradě zjevili i bílí duchové. Ale myslím, že nebudou fotříkovi nic platný, páč takhle vysoký mrazy nemůžou meruňky přežít bez úhony ve sebeslušivějších oblečcích (a zase jsme u módního výstřelku). Ale to je mi, přiznám se, docela putna, páč meruňky, jak znám, mají velmi nízký obsah masa – skoro jako premiérovy párky. Jó, kdyby tak tady rostly vepřovníky, to by byla jiná, ty bych v noci chodil chránit před mrazem vlastním kožichem, ale meruňky? Pche…

Tak se mějte, držte se, ať vás něco ošklivýho neskolí, a ať se tady zase za měsíc setkáme.