Vážení a milí, tak mě tady zase máte s pravidelným raportem. Mám dneska dvaadvacátý narozky! Proč to píšu s vykřičníkem? Že se to nesluší takhle na vás povykovat? Soryjako (To jsem pochytil v televizi, docela dobrý, ne?), ale musím, páč jste nejspíš trošičku natvrdlí: Minule jsem se o svých narozkách nevtíravě zmínil a očekával jsem zástupy gratulantů – a prd! S kusem flákoty nedorazil nikdo z vás! Tak se teď doufám chytnete za nosánky, hrábnete si hluboko do vašeho černýho svědomí a pomažete vykoupit řeznictví…

Když jsme u těch zástupů, tak nejen, že se neobjevili gratulanti s plnejma náručema, ale naopak, namísto toho, abych byl obdarovávanej, proudily k nám davy lidí s proutkama v ruce, který nejen že nic nepřinesli, ale ještě si navíc chtěli odnýst vajíčka a já nevím co ještě! A to si představte, co mi provedli ti moji dvounozí magoři: „Někde mají velikonočního zajíčka, někde beránka,  my máme holt velikonočního vlka,“ řekli, dali mi košík a vyšoupli mě na ulici s tím, že prej se nemám s prázdnou vůbec vracet domů.

Jinak to ale celkem jde, na procházky chodíme furt, jen kdyby nebylo takový vedro. Naštěstí se mám cestou kde zchladit.

I když se právě dožívám tak požehnanýho věku, pořád si rád hraju. Jsem prej takový přerostlý hravý děcko, tak doufám, že nemám nějakou vývojovou vadu. Hraju si s míčkama a dřevěnejma hračkama, kterejch mám plnou zahradu. Ale tuhle mi to fotřík zatrhnul s tím, že ať na hračky po celým tom velkým dětským pokojíku zapomenu.
„Všehny ty klacky, špalky a větve na trávník netahej,“ řekl mi.
„Jakej trávník, čéče?“ já na to. „To, co tady je, by trávníkem mohl nazývat jen ten největší fantasta,“ já na to.
„No právě. Proto se teď budu snažit ho trošku obnovit, pséče,“ a jal se ho skutečně obnovovat. Nemyslete, že jsem ho v tom chudáka nechal samotnýho – pomáhal jsem mu nakládat a rozvážet zeminu a když bere hadici do ruky, naprosto bez bázně ho bedlivě kontroluju, jestli kropí dobře. A k pracím, na který je potřebná patřičná kvalifikace (jako např. hloubení kráterů) páníka raději ani nepustím.

Taky se vám ještě musím svěřit, že jsem prodělal záchranářskej kurs. No fakt, nekecám! Ať se propadnu do Západního Německa, jestli lžu! Šli jsme tenhle tejden s fotříkem zase na každodenní dlouhou a já vždycky samozřejmě o pár kroků napřed, abych byl u všeho první. A jak tak jdeme, zavětřím, odběhnu z cesty a koukám, leží tu takový velký hnědý štěně. Chvíli mu to dalo práci, ale nakonec se přece jen zvedlo. Vzájemně jsme se očichali, jak to štěňata dělají. „Pojď si hrát,“ já na to mládě. Ale ono ne, jen stálo a koukalo na mě jako tele. Vtom přišel fotřík, vzal štěně do náručí a že prej ho musíme donýst mámě.
„No tak jo,“ já na to a šli jsme. Nemyslete si, ona to nebyla žádná prča. Štěně nebylo nejlehčí (říkal páník) a v náruči se asi pěkně proneslo. A k tomu ke všemu nám cestu ztěžovaly ještě překážky v podobě dvou ohradníků. „Tenhle trénink přechod přes dráty se nám bude ještě hodit,“ podotkl dvounožec, ale to jsem nějak nepochopil, co tím chtěl říct.
Po chvíli jsme konečně dorazili k hromádce sena, kde se už jedno takový štěně povalovalo, tak jsme tam to „naše“ odložili taky. Opodál byla spousta maminek, tak se snad už některá toho prcka ujme, a s dobrým pocitem, že jsme jako záchranáři neselhali, jsme se dali na cestu domů.

Jo a ještě byste měli vědět, že jsem nezmrznul. Jasně, jednak proto, že už nemrzne, ale taky proto, že takovej skřivan si musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. No a já nezmrznul právě proto, že jsem si nevrznul a hned tak si asi nevrznu, páč nevěsta mi na poslední chvíli poslala esemesku: „Můj milý Nadirku, ta moje migréna… Ale neboj, příště o vyjde.“ Tak holt musím čekat na příště, což bude za rok, tak kdyby se našla nějaká přednevěsta na generálku, vůbec bych se nezlobil…

To jsem se vám rozkecal a koukám, kolik je hodin. Páníčci akorát nabírají dobrůtky a vyrážejí za mejma neteřinkama Adélkou a Širinkou a nabízejí, že můžu jet taky, ale kdepak já a auto… A vlastně ani bych jet nemohl – musím hlídat a především vyhlížet gratulanty, páč je mi dneska těch dvaadvacet měsíců…