„Gratulujeme vám k úspěchu,“ říkají naši známí. „Teď stačí posbírat 3x CAC (jeden rezervní má Gizem ještě v záloze) a budete mít šampionku i v dospělých, což můžete hravě zvládnout už během příští sezóny.

Gizem zbystří pozornost, vůbec se jí takové řeči nezamlouvají. „Víš, co jsi mi slíbil,“ říká páníčkovi její upřený pohled.

„Kdepak, s vystavováním je definitivní konec,“ vysvětluje páník, čímž čuminu uklidňuje. „Vystavovat jsme začali jen proto, aby se nám potvrdilo (či vyvrátilo) tvrzení některých majitelů kangalů, že je Gizem výjimečná. Jak se ukázalo, je – během pár výstav se stát junior šampionem a v sedmnácti měsích na pražské mezinárodce dokonce získat BOB, tedy ocenění nejlepšího jednotlivce plemene, je velký úspěch. Není tedy krásná jenom podle nás, což nás utvrzuje v přesvědčení, že by Gizem měla obohatit kangalí svět o své potomky. Další vystavování pro nás nemá smysl, nepotřebujeme si honit triko a hrabat tituly za každou cenu. Pro budoucí zájemce o štěňata jsou Gizeminy úspěchy naprosto dostačující. Vystavování nebaví ani čuminu, která se začíná stresovat už při otevření zadních dveří auta a nepokoj z ní spadne až po návratu domů, stejně jako nebaví nás. Stresovat sebe, kdyby to bylo k něčemu dobré, to bychom možná ještě překousli, ale zbytečně stresovat pejsku? Kdepak. Máme ji pro radost, a tu nám může dělat jen tehdy, bude-li sama spokojená,“ říká páník.

„Svět výstav je nám cizí, k srdci nám nepřirostl,“ pokračuje. „Nemáme rádi soutěže, o jejichž vítězích rozhodují pouze subjektivní hodnocení. Hodnocení, která nezřídka záleží na tom, jak se ten či onen rozhodčí vyspal, jak je mu ten či onen vystavovatel sympatický či zda umí psa (jedno zda krásného více či méně) správně postavit. Není pak výjimkou, že v takovém světě vítězívá forma nad obsahem. Často se vystavovatelé uchylují k drobným fíglům, jak zapůsobit (např. když paní vystavovatelka ví, že jejího psa bude vystavovat muž, zvolí rafinovanou minisukni, zatímco je-li arbitrem žena, oblékne si kalhoty, při předvádění psovi přidržují násilím ocas a podpírají hlavu, aby byla vzpřímená atp.) a u některých rozhodčích to skutečně funguje. Myslím, že skutečného odborníka takové jednání musí urážet – kdo se k takovým fíglům uchyluje, de facto považuje rozhodčího za hlupáka, který pěkného psa nepozná. Výjimkou bohužel podle některých vystavovatelů není ani v Čechách kamarádíčkování či oblíbený systém ´já na bráchu, brácha na mě´, tedy ´udělej z mého psa vítěze a můj bratranec, který posuzuje psa tvojí sestry, bude vědět, jak má posuzovat…´. To není skutečně nic pro nás, nemáme na to ani nervy, ani žaludky,“ dodává Gizemin páník za souhlasného pokyvovaní věrné psí hlavy.