„Nad čím dumáš, taťko? Nad nesmrtelností chrousta?“ zeptal jsem se tuhle fotříka, když se tvářil až přehnaně vážně, takže vypadal ještě hloupěji než obvykle.
„Ále, ty můj chlupáči,“ povídá páník, „nějak jsem se zamyslel nad tím, jak umí bejt ten život nespravedlivej.“
„Co máš na mysli? Já těch nespravedlností zažívám mraky dnes a denně, když nemůžu sežrat co chci, nemůžu si jít, kam chci…,“ já na to.
„Ty zrovna si tak můžeš stěžovat, hade v psí srsti! Mám teď na mysli to, že na straně jedný si čtyřnohý kámoše pořizujou lidi, kteří by si je pořizovat neměli, a když zjistí, že se pes nechová tak, jak si vysnili, a to zpravidla jen proto, že ho neuměli vychovat, chtějí se ho zbavit. Jednak tím tomu chlupáči, kterej si pro ně udělal v psím srdci místo, to srdce můžou pěkně nakřápnout, jednak je pro novýho pána, pokud se najde, mnohem náročnější začít vychovávat puberťáka a zachraňovat, co ten před ním pokazil. U kangala to platí obzvlášť, páč oba moc dobře víme, jací jste neposluchové…“
„Nono…“
„No jo, jste, ale je to vaše přirozenost a jen na nás, vašich adoptivních rodičů, jak se s tím vypořádáme. Podívej se třeba tady“ ukazuje mi internetovou stránku inzertního serveru, kde je pod fotkou kangalího kluka napsáno:
„Darujeme psa Kangal má rok a půl je vhodný k dětem i  třeba nějaké fence jako kamarádce :)) Jediný problém který má je ze nemá rád ostatní psi na procházkách ale na tom lze zapracovat chozenim na cvicak. Pište SMS nebo whatsapp prosim nevolat!!“
„Teda táto,“ já na to, „když už i já poznám, že ten člověk píše jako prase, tak je to už hodně špatný, viď? Ale kdyby psal jen jako prase, čéče, on píše i naprostý pitomosti! Vím to podle sebe – místa, kudy spolu chodíme na procházky, je prostě už moje teritorium, a jakmile se tam objeví jinej psí kluk, musím ho přece ztrestat. To je jasná věc, v tom by mi přece žádnej cvičák nezabránil. Se vůbec nedivím, že takovej člověk má se psem problém. Takoví by si neměli psa, nota bene ještě k tomu kangala, pořizovat vůbec! Možná tak křečka…“
„No vidíš, to je přesně to, o čem mluvím,“ pokračuje taťka. „Nebo se podívej sem“ a ukazuje mi další inzerát s textem:
„Nabízím do dobrých podmínek, krásného 11 měsíčního čistokrevného psa , plemeno anatolský pastevecký pes – turecké plemeno z chovné stanice v Polsku bez PP.  Pes je zvyklý na děti. Může být i částečně v kotci-venčí se ven, je čistotný. Vhodnější je během dne volný výběh. Je poslušný (základní povely) nekonfliktní dobrý hlídač. Pouze do dobrých podmínek, které mu nejsme schopni pro pracovní vytížení a zajištění pozemku poskytnout. Cena: 8000,- Kč.“
„No, taťko, to je taky síla,“ nevěřícně kroutím hlavou. „Ten první alespoň psa daruje, páč si zřejmě uvědomil, že udělal blbost, když si ho pořídil, zatímco tenhle má psa z množírny, drze tvrdí, že je z chovný stanice, ale bez papírů, a ještě za něj chce takový peníze? Nechápu…“

„A na druhý straně jsou lidi, kteří by v životě kamaráda, jejichž srdce si získali, neodstrčili za žádných okolností,“ říká fotřík a hledí kamsi na spodek zahrady ke kamenné mohyle. A takový mají smůlu, že je jejich kamarádi opouštějí. Někdy velmi předčasně, někdy později, ale vždy jsou pro takový dvounožce ty odchody velmi bolestivý. Přečti si tohle,“ a čte mi, co mu napsala paní Helena Neubauerová, tátova psomilná kamarádka, mj. i panička Damiána, tedy kangalího kluka, staršího nevlastního bráchy (stejná máma, jinej táta) Gizem (to byla ta krásná kangalí holka, která tu žila přede mnou:
„Mám špatnou zprávu. Před týdnem ve středu nás Zanulka nečekaně opustila. Den, stejně jako všechny ostatní, nevykazoval žádné známky toho, co přijde. Zavolala jsem ji do jejího pokoje na večeři – vstala a přišla ke mně jako obvykle. Už jsem viděla její stín před pokojem. Odešla jsem do kuchyně. Během 3 minut se spustil z ničeho nic liják…běžím ven sebrat deku a koukám, Zana ještě nevečeřela… Jdu a vidím -leží na terase na svém koberci a spí stejně jako tolikrát. Volám ji. Znovu a znovu. A ona už spí navždy. Srdíčko se jí zastavilo. Byla drsná a něžná zároveň a tak milující. Nikdy se mi nevzepřela. Jen díky ní jsem byla vůdcem smečky, to ona mně zvolila. Její vztah ke mně byl výjimečný. Bála jsem se, jak se jednou budeme loučit, kolikrát, když lítala kolem plotu, mě napadlo: „Kdyby tak najednou padla a odešla“. A ONA mi to splnila, moje malá turecká princezna. Byl to hrozný šok, druhý den jsem se sesypala, ale za ten pro ni bezbolestný konec jí patří ten největší dík. Zpětně mi dochází, jak se spustil ten déšť, trval snad 2 minuty a konec. Stejně jako její odcházení. To nebe plakalo, když odcházela. A já brečím pořád. A je to tak správně. Bolet to má mě, ne ji.“
Taťka dočetl a otočil se, ale já přesto viděl, jak se snaží nenápadně utřít slzy. Tak jsem dělal, jako bych nic neviděl, jsem přece taktní gentledog, a když se ke mně zase otočil, jen jsem mu dal tlapu na nohu: „Neboj, já tě budu zlobit ještě hóóóóódně dlouho. Vždyť jsem ti to přece slíbil. Nebo jsi zapomněl?“
„Jen aby, ty můj blbečku,“ on na to, ale já se na něho nezlobil, páč to pronesl tak nějak mile, něžně, procítěně…

A abych mu to dokázal porozhlídnul jsem se, jak nejúčinněji zazlobit. A hele, moje dvounohá ségra je v pytli. Tak jsem se pustil do škádlení. Dalo jí zabrat, než se jí podařilo zahnat mě. 🙂

Druhej den k nám odpoledne přijelo velikánský auto.  Fotřík mu otevřel bránu, ono zacouvalo ke garáži a vysypalo tam plno krásný zeminy a zase odjelo. „Taťko, ty jsi úžasnej,“ radoval jsem se a běžel jsem páníkovi vlepit pořádnýho hubana. Je skvělej! On ví, jak my, kangalové, milujeme vyvýšeniny, kopečky, kopce, hory, zkrátka místa, ze kterejch máme ten nejlepší rozhled.
„Tak na to zapomeň, kamaráde,“ zbrzdil příval mojí radosti. „To není pro krácení tvojí dlouhý chvíle. Ta zemina je na zahradu, do těch novejch záhonů.  Zejtra přijede parta chlapů odvozit to.“
Ale slib je slib – slíbil jsem, že budu zlobit, tak přece nepřestanu, ne? A když se ráno fotřík vzbudil, naskytl se mu pohled na trochu upravenou hromadu.
„Ty hajzlíku,“ okomentoval to, ale k fyzickýmu a ani žádnýmu jinýmu trestu se neuchýlil.

Dvě hodiny nato přijeli tři dvounožci, který ale byli cejtit trochu jinak, než většina dvounožců. Ale co bylo horší, když mě viděli, strach z nich doslova tekl. A když na mě kouká dvounožec, kterej se bojí, nebudí ve mně důvěru. Nevím, co od takovýho člověka očekávat, a tak ho raději vrčením zaženu. Jenže tyhle jsem zahnat nemohl, páč od nich taťka potřeboval převízt tu hromadu hlíny, a tak si mě vzal na vodítko a pak se se mnou zavřel v boudě, rozuměj v domě. Když pak bylo hotovo, trojice odfrčela pryč, šli jsme zkontrolovat výsledek: Záhonky naplněný a před nima ještě pořád krásná hromada.
„Ta je už pro mě, viď?“ zeptal jsem se.
„Na to zapomeň! Ať tě ani nenapadne na ni lízt! Tu zeminu ještě budeme potřebovat…“
„Říkej si fotříku co chceš, zlobit tě musím,“ pomyslel jsem si, a když další den spočinuly jeho zraky na hromadě, resp. na tom, co hromadou bývalo, nezmohl se na nic víc, než na jediný slovo.
„Hajzle!“
Ale přesto mě nepotrestal, naopak mi dal dobrůtku a hubana na čumec.

Tak jsem z toho byl rozhozenej, že jsem najednou nevěděl, jestli zlobím nebo ne. Ale já přece zlobit musím, páč jsem to slíbil. Chvilku jsem tedy popřemejšlel a něco mě napadlo. V nestřeženým okamžiku jsem pak fotříkovy vyhrabal kus trávníku, kde měl zasetou novou trávu. A ukázalo se, že to zlobení je doopravdy, páč taťka byl pěkně naštvanej. Když pak moje dílo předělal k jeho spokojenosti, já chvíli na to ho zase přeonačil ku obrazu svýmu. No a tak to jde od tý doby pořád – myslím, že na tom kousku žádná tráva nakonec nevyroste, i když už měla tendence růst…

A co ještě kromě zlobení dělám? Tak samozřejmě pořád chodím na milovaný procházky, na nich si taťka plní vyživovací a mazlicí povinnosti, který vzal na svůj hřbet. Po návratu z procházky se často strategicky „zapikám“ u branky a číhám na nic netušící kolemjdoucí. A samozřejmě pořád pomáhám na zahradě, kde bejvám buď za velmi dekorativního pomocníka nebo za pomocníka velmi vysílenýho.

A to je tak pro dnešek všechno, koukám, že jsem napsal hotovej román, až mě z toho datlování do klábosnice bolí tlapa. Musím si jít odpočinout, vy se opatrujte a snad zase za měsíc…