„Jak jsi prožil noc?“ ptá se o novoročním ranním venčení Gizem Samíka.
„Celkem to šlo, jen mě občas budil nějakej kravál venku. A jak ty?“
„Ále, ani se neptej. A raději se na mě ani moc nekoukej, musím mít děsný kruhy pod očima…“

Labradoří kamarád medové barvy zpozorní, upře na čuminu pohled, zkoumá ji: „Žádný kruhy nevidím. Jsi pořád pěkná holka. Co se ti přihodilo?“

Gizem se polichoceně zapýří, elegantně zvedne huňku, s hlavou už hrdě vztyčenou pokračuje v chůzi a povídá: „Měla jsem noční a řeknu ti, byla to náročná šichta. Kromě mojí smečky jsem měla na starost ještě kamarády páníčků a uhlídat je nebyla žádná člověčina (rozuměj pro dvounožce psina). Když už to vypadalo, že bude pohodička jako vždy, spustilo se hotový peklo. Žhavá obloha a ukrutnej kravál, třískalo to, bouchalo, mlátilo jako ve válce. Tak jsem obíhala zahradu, hlasitě jsem si ulevovala a střežila mně svěřený prostor před případným narušitelem. ,Neprojdou´, to bylo moje heslo a opravdu, nikdo se k nám vniknout neodvážil. No a když už to vypadalo, že je nebezpečí zažehnáno, dvounožci se odebrali do patra na kutě a já už začala podřimovat v mém pytli, musela jsem vyskočit a letět k plotu seřvat skupinu výrostků, kteří kolem nás za hlasitého hlaholu procházeli. No řekni, jsou normální? Dělat kravál, když moji páníčci chtějí spinkat? Pravda, možná jsem byla hlučnější než oni, když jsem jim vysvětlovala, jak se mají chovat, ale alespoň je to ponaučí…“

„Jé, ty jsi trdlík. Ty světýlka a ten kravál dělají dvounožci vždycky, když vítají příchod nového roku. Asi si, bláhoví, myslejí, že čím větší kravál nadělají, tím bude ten rok lepší a povedenější. Nemají vůbec trumberové tušení, že jim v tom žádnej kravál nepomůže, že ten rok bude jenom tak hezkej, jakej si ho sami udělají,“ mudruje Sam a žďuchne do čuminy. „Máš ji,“ a oba se rozeběhnou radostně po louce…

Před rokem požádal Gizemin páník veterináře o nějaký prostředek, aby čumina prožila Silvestra pokud možno bez stresu a v pohodě. Dostali nějaká homeopatika, ale ta vůbec nepomohla – Gizem tehdy lítala jako v transu, rozdrážděná štěkala na světlice, na petardy, byla nepříčetná. Když pak páník veterináři říkal, že drahá homeopatika vůbec nezabrala a popsal mu Gizemino chování, od veterináře se dozvěděl, že tento prostředek má pouze za účel psa zklidnit, aby se nebál. Ne, Gizem se skutečně rachejtlí nebojí, a tak tentokrát její páníčci zvažovali podání Sedalinu. Někdo si tento přípravek nemůže vynachválit, ale po přečtení několika názorů lidí, kteří s ním mají naopak zkušenosti špatné, rozhodli se nedat čumině nic. Podpořilo je v tom i to, že během roku se Gizeminy reakce na nějaké hlasité podněty zmírnily – a opravdu, o silvestrovské půlnoci sice běhala po zahradě, štěkala, ale tentokrát už nevypadala nějak vynervovaně a páníčky obávaný rachot zvládla v pohodě.