Tak si musím postěžovat na fotříka. Představte si, že mě zase hned zrána vytáhl na dlouhou. Já se bránil, dyť víte, jak já ty procházky nemám rád, ale neubránil. Ten můj tyran nedal jinak, že prej bysme zašli na lenost a že prej nám pohyb neuškodí. Pche, neuškodí! Po návratu jsem se jen tak tak nasnídal, jak se mi podlamovaly tlapky únavou a pak jsem vysílenej padl. Ještě jsem si k sladkýmu usínání stihnul pustit Vláďu Mertu (jo, to je ten můj kámoš, kterej mě může i hladit a kterej u mýho jezírka napsal i kus svého Popelnicovýho románu http://kangal-gizem.cz/jako-chlap/ ) a když jsem už klimbal a jakoby z dálky ke mně zněla hudba a text

„…stejně madam zůstanete pro mě věčně nahá
na hmatání v mezerách
mezi dvěma třema
neodeslanými dopisy…“

blesklo mi najednou hlavou: Neodeslané dopisy! Vždyť já přece taky jeden neodeslanej dopis viděl! A bylo to před chvilkou! Sebral jsem tedy zbytky  sil, zvedl se a koukám na stůl: Je tam! Neodeslanej dopis psanej fotříkovou rukou. Co byste dělali vy na mým místě? Hlavně mi nevyprávějte báchorky o tom, že listovní tajemství je pro vás tabu a že byste alespoň nenakoukli. No jasně, že nakoukli! Já taky nakoukl:

     Milá čuminko,
jsou to už čtyři roky, co ses rozhodla vydat se na cestu do Bájné Anatolie, a nám to připadá, jako by to bylo teprve nedávno. To ti píšeme proto, abys věděla, že jsme na tebe rozhodně nezapomněli, že tě máme v srdci a že pořád počítáme s tím, že nám držíš místo pod nějakým ohromným vepřovníkem (i když pro nás by byl lepší možná přímo řízkovník) a že se spolu zase jednou všichni setkáme.

Určitě se tam nenudíš, protože nečekáš sama – společnost ti dělá Adélka, kterou taky moc pozdravujeme.

Máš se v tom psím ráji určitě dobře. Ani my na tom nejsme špatně, rozhodně o nás nemusíš mít strach. Nadirek nás hlídá a nedá na nás dopustit – jakmile na procházce potkáme nějakýho psího kluka (někdy i holku, která se mu nelíbí), okamžitě se na něj zazubí (tedy rozhodně ne přátelsky) a chce zakročit. Ale co ti budeme vyprávět, vždyť ty ses chovala úplně stejně.

Když nemá hlídací povinnosti, buď odpočívá (jeho oblíbená činnost) nebo si hraje (i když jsou mu čtyři roky, je pořád hravý jako štěně a my se kolikrát vydržíme koukat přes okno do zahrady na to, jak řádí s míčkem na provázku) nebo se snaží do svých hrátek zatáhnout některého z dvounožců, nejčastěji páníka, kterého provokuje, dokud to nepřežene a není vyhozen za dveře, anebo dokud únavou jeden z nich nepadne. Páník se na něho vždycky naoko zlobí, ale opravdu jen naoko. Nic jiného, než aby ho Nadir zlobil co nejdéle, si nepřeje. Jak sám Nadir po vzoru Sheldona z Teorie velkého třesku říká, zlobení má ve smlouvě spolubydlících. Je to zkrátka miláček s výsostným postavením, jaké jsi měla i ty.

Dnes večer zapálíme svíčku a každý z nás si jen tak v duchu sám pro sebe vybaví ty krásné chvilky, které jsme spolu prožili.
Opatrujte se tam v dáli s Adélkou,
pusy na čumáčky vám posílají vaši dvounožci.

A sakra! Takovej dopis přece nemůže jen tak zůstat neodeslanej! Můj fotřík je strašnej lempl! Ale co teď s tím? Když fotříka upozorním na to, že by měl dopis poslat, přiznám se, že jsem ho četl. Možná bych to pak schytal. Asi ho budu muset nepozorovaně odnýst do schránky sám. Tak se holt seberu zbytky sil, a ač totálně zmordovanej, dopis půjdu poslat. A cestou zpátky koupím svíčku, aby se fotřík večer nedivil, že nemá co zapálit. A vy se opatrujte, tady se zase objevím snad zase sedmadvacátýho.