Včera ráno přišla Zubatá, Zubatá
povídá mi:“ vem si kaťata kaťata,
je čas hochu, musíš jít hned se mnou,
nebreč, žádný finty smrtí nehnou.“

Tuhle písničku si takhle zrána prozpěvuje Gizemin páník, když vtom se ve dveřích pracovny zjevuje zubatá, hlásí, aby si vzal kaťata, že prý hned musí jít s ní a na nějaké finty taky není zvědavá. Naštěstí pro něho to není zubatá s kosou, ale čumina, která spěchá na procházku probrat se Samíkem štědrovečerní zážitky.
„Když musím, tak zkrátka musím,“ povzdechne páník, poslechne Gizemina doporučení, nasouká se do kaťat a oba vyrážejí na louku, která namísto to, aby byla zmrzlá a pokrytá bílou peřinou, proměňuje se každým dnem víc a víc v rozbahněné hnojiště.

Po chvíli chůze naše dvojice v ranním šeru v dáli spatřuje siluetu muže v doprovodu jakési zeleně blikající příšery. Gizemin páník je strachy bez sebe, když se ona bestie blíží, ale čumina je v pohodě a vrtí huňkou ze strany na stranu. Bodejť by ne – svého nejlepšího kámoše přece pozná na sto ohonů, obzvlášť když ví, že o zelené blikání se stará náhrdelník, který Samíkovi sama nadělila včera k Vánocům tak, aby nevěděl, že je od ní. Nebude mu, trumberkovi, přece kazit radost z toho, že u něho byl Ježíšek, ne?

Ale co to? Zelené blikavé světlo čuminu míjí bez povšimnutí a namísto přátelského štulce na pozdrav se věnuje zprávám okolo, jak by Gizem ani neexistovala.
„No to je mi ale pěkný! Ty zrzku jeden, ty nezdravíš? Stačí, aby tudy prošla kdejaká háravka a už se ke mně neznáš?“
„Hele, bejby, sorry, ale ty už tak voňavá nejsi a ze mně se stal pořádnej frajer, tak se holt teď budeš muset smířit s tím, že nejsi jediná na světě…“
„Koukám, že ti přes noc nějak narostl hřebínek,“ říká Gizem a v duchu si láteří, jestli to s těmi dárky pro Samíka nepřehnala, jestli by ty dobrůtky přece jenom nestačily…
„Nenarostl,“ uchechtne se Samík. „Jen jsem tě taky musel trošku pozlobit, když doteď jsi zlobila jen ty mě. Jak se ti líbím s novou ozdobou? Už u tebe budu mít šanci?“
„No jo, sluší ti to, jsi fešák. Tak teď už jen abys vyrostl o pár desítek centimetrů a začnu o tom přemýšlet,“ vrací kámošovi, kterému poklesne brada, pozlobeníčko. „No nenatahuj zase, jsi pěknej kluk, i když zrzek. Ale hlavně jsi kámoš. Tu svítící ozdobu sis koupil?“
„Ale ne, tak marnotratnej, abych utrácel za cetky, nejsem, to mi přinesl včera Ježíšek. Byl u vás taky?“
Gizem se s vědomím, že jen ona ví, jak to ve skutečnosti bylo, pousměje a dává se do vyprávění, jaký Štědrý večer zažila ona:

„U nás bylo včera náramně živo, pséče! Navečer se k nám sjeli obě babičky se strejdou Honzou. Ne že by jejich přítomnost se mnou něco udělala, to ani náhodou, ale abych jim udělala radost, lítala jsem kolem nich jako splašená, i když se mi vůbec nechtělo zvedat se, dokonce jsem je i poskákala, aby si tu radost patřičně užili a vrtěla jsem u toho huňkou jako divá. Tuhle komedii jsem jim hrála pěkně dlouho – ale jakmile páník řekl zaklínací formuli: ´Dáme papání?´okamžitě šlo všechno stranou a šlo se baštit. Jako první chod klasika, granule. Na dvojku zpravidla bývá hrstka (cca čtvrt kila – poznamenává páník) mletého masa, ale tentokrát nic. Páník šel domů a já za ním – tam to najednou tak strašně vonělo! Od tlamičky se mi dělaly na podlaze louže, jak jsem slintala. Páník vzal do ruky talíř s nádhernými velkými plátky syrového masa a tu voňavou poezii mi nabídl. Co je v tobě, to ti nikdo nesebere, říkáme my, anatoláci, a tak jeden plátek, jedno vdechnutí. Druhý plátek, druhé vdechnutí – až mě páníček zarazil, že takhle by to nešlo, že si tu laskominu nevychutnám a zbývajících pár plátků masa nakrájel na kousky. Ale i tak byly dobrý.

Potom se dvounožci usadili kolem stolu a i když jsem házela prosebnými pohledy, nezabralo na ty krkny nic – žádnou ze svých dobrůtek mi nedali. Tak jsem si ustlala alespoň v jejich těsný blízkosti pro případ, kdyby se náhodou něco našlo. Ale nenašlo. A jak jsem ti tam tak ležela, zmožená vjemy a plným bříškem jsem usnula, takže jsem ani nezaregistrovala, že se všichni dvounožci odebrali do patra domu vyhlížet Ježíška. Představ si, že já byla tak unavená, že mi utekl! ON musel být kousek ode mě a já HO vůbec nezaregistrovala! Nevzbudilo mě ani zvonění zvonečku! Procitla jsem teprve, když dvounožci v čele s Míšou natěšeni přišli dolů. ostatně, prohlídni si fotky, já ti k tomu budu povídat,“ říká Gizem, ukazuje Samíkovi fotky, které komentuje (pokračování textu pod jednotlivými obrázky).