Buď pozdraveno, zvědavstvo, zřejmě jsi natěšeno, co se asi dneska zajímavýho dozvíš, že jo? Každopádně nečekej zázraky, není holt každej den ani CAJC, ani posvícení…
Tak předně očekávám, že mi dneska ti mí dvounožci předají občanku. Ale ne občanku jako nějakou ženskou, ale občanskej průkaz. Proč? No třeba proto, abych si v něm mohl někdy v budoucnu natrhnout patnáctou či bůhví jakou stránku. To prej dřív dělali rebelové. Já jsem taky rebel a jak můj páník říká, ty časy, kdy se budou zase slavit rudý sjezdy, se zřejmě zase blížej.
Hlavně ať je to jakkoli, dneska je mi patnáct. A i když patnáct měsíců, je to důvod k napití. A když ne k napití, tak alespoň k pořádnýmu nažrání se. Tak když z nich nevypadne ten doklad, snad tedy alespoň něco, co se dá sežrat. Vždyť já jsem takovej chudák hubenej, je skrze mě už skoro vidět…

A uznejte, že vypadám hodně bídně,  a to ani netušíte, jaký páníčkovy buzerace musím snášet – pusťte si video a uvidíte, jak trpím. To je samý ke mně, ale že by někdy vypustil povel „Chyť srnečku,“ to ani náhodou.
Naštěstí se mnou alespoň chodí na procházky. Ty já miluju. Obzvlášť potkám-li na louce nějaký psí kámošky, to jsem pak vždycky totálně vypsenej. Podobně jako ve školce – tam se kolikrát vypsím tak, že si hraju už jen vleže.

Abych nezapomněl – dokladem toho, že se mám hodně bídně, je i skutečnost, že když se čirou náhodou dostanu k nějaký mňamce, nesežeru si ji, ale schovám na horší časy, o kterejch stoprocentně vím, že přijdou. Jen páníčkovi se nějak nelíbí, že si trezory buduju v nejmíň vhodných místech, jako třeba v kořenech borůvky.

A to je asi tak pro dnešek všechno, konec datlování do klábosnice, páč se právě blížej mí dvounozí tyrani a jestli nenakulej tu občanku nebo alespoň pořádnej kus flákoty, tak za sebe neručím.