Je podvečer a panička s Gizeminou „ségrou“ oblékají čuminu do obojku, berou vodítko a vyrážejí na procházku. Bodejť by ne, Gizem dnes ještě na procházce nebyla a páníčci se bojí, aby zase nepsala stížnosti Martě…

Ke konci známého okruhu vidí v dáli na louce nějaké lidi s černým psem, a tak panička raději poutá čuminu na vodítko, člověk nikdy neví… Přijdou až ke dvojici s černým psem, z něhož se vyklube fena. Holky se krátce očichají – a ouvej! Gizem zlověstně zavrčí, nakrabatí čumák a zostra vystartuje po provokatérce, s níž má nevyřízené účty! Teprve teď si panička uvědomuje, že tou černou fenou je labradorka, která čumině skákala po plotu. Paničku zmátlo to, že ji venčí někdo jiný…

Ač je Gizem na vodítku, vrhá se po nepříteli: „Na tebe já mám pifku! Já ti říkala, že si tě budu pamatovat! Teď budeš litovat,“ chroptí celá bez sebe labradorce do ucha.

„Fuj, nesmíš!“ Ale kdepak, Gizem je v transu. Dál se žene po svém cíli, až paničku, která má vodítko omotané kolem ruky, strhává na zem. Když už to vypadá, že se na labradorku dostane, podaří se paničce zvednout se a Gizem zalehnout, současně labradořin doprovod chytá svoji fenu za obojek a táhne ji do bezpečí.

„Fuj, to nesmíš! To se nedělá!“ hubuje panička Gizem a trestá ji přitom silným taháním kůže na krku.

Že k téhle situaci jednou dojde, se dalo čekat. Čumina si provokatérku zkrátka bude pamatovat jednou provždy, a to vše jen díky labradořinu pánovi, který ji nevychoval…