„Tedy ty umíš řádit ještě víc než já, a to jsem hravý mládě“ obdivně pronáší k čumině přes plot Coopy, sousedovic retrívří štěně. Ještě před chvílí by ho Gizem sežrala (není se co divit, když jí nakukoval do misky v čase krmení), zato teď mu předvádí celou plejádu kousků s koberečkem, který vytáhne vždy, když chce pozlobit páníčka a vynutit si jeho pozornost.

Coopy pozorně sleduje čumininy kousky, ale nechybělo málo a nemusel už koukat vůbec, trdlík jeden. Před pár dny totiž zajížděla panička k domu, a kde se vzal, tu se vzal, najednou se na Gizemino výsostné teritorium vřítila neřízená chlupatá střela – sousedi byli s Coopym na chodníku a dostatečně si toho malého nerozumu neohlídali.
„Tak to je konec,“ pomyslela si panička, která rychle vyskočila z auta, a v hlavě se jí honily ty nejčernější scénáře o tom, kterak bere do náruče zkrvavené bezvládné chlupaté tělíčko a předává je sousedům. Ale kdepak. Čumina malého vetřelce naštěstí jen decentně zpacifikovala, a tak se paničce naskytl pohled na lehce zvalchovaného psího prcka ležícího na zádech pod Gizeminým tělem. Jakmile čuminu okřikla, běžela ji pejska přivítat, zatímco Coopy vyskočil a běžel zpět ke svým, zatímco panička si otírala z čela ledové krůpěje potu.

„Tak jsou na cestě,“ říká páníček čumině, která odhodí kobereček a mlsně se olízne.
„Kdo je na cestě? Krávy? Jde k nám žrádlo?“
„Ty na nic jinýho taky nemyslíš! Žádný žrádlo a ne k nám. Knížky na cestě od nás k novým majitelům.“
Gizem ho zpraží pohledem.
„Zbláznil ses? Copak ti to jednou nestačilo? Chceš, aby je zase zničili?!? Posílat knížky poštou je nerozum!“
Čumina nemůže zapomenout, jak páník před rokem posílal Českou poštou první díl knížky do Švédska a dopadlo to tragicky – kniha dorazila celá promáčená, zničená a páník pojistnou částku vymáhá dodnes…
„Neboj, jsem poučen, vím, že na čem mi záleží, nesmím svěřit České poště, knihy už posílám pouze spediční firmou.“
„Tak to jo, to je jiná, uklidnil jsi mě. Snad udělá čtenářům knížka radost a zpříjemní jim Vánoce. A mně doufám zpříjemní Vánoce pořádný kus krávy,“ cení zubiska Gizem a z mlsné tlamy se jí při pomyšlení na flák hovězího táhne velkolepá slina.
„Doufám, že zpříjemní, tedy jim teď všem popřejeme, ať mají  šťastné a veselé Vánoce, ať už s naší knihou nebo bez ní.“
„Jo, jo, s knihou nebo bez ní. Ale hlavně s krávou! Šťastné a veselé – a hlavně syté!“