„Ségra nebulela, ani já nesmím,“ říká si Širinka, a přestože jí očka vlhnou, statečně svírá pěstičky a zatíná zuby. „Ne, uronit nesmím ani slzičku! Přece to nebudu mámě komplikovat! Honem pusu Míše, paničce a i tobě, páníčku, a už mě koukej předat do rukou nové kamarádky a paničky. Slíbila, že na mě bude hodná a myslím, že nekecala.“ Páníček ji tedy neochotně předává její nové rodině a sleduje malou pejsku, dokud nezmizí v útrobách vozu, který ji odveze vstříc novým poznáním, novým příběhům…

Včera večer, po Adélčině odjezdu, Gizem chvilku Širinčinu sestru hledala, než jí to docvaklo: „Jsem já to ale makovička! Vždyť Adélce je už dobře v novém domově u klokanů, dočista bych na to zapomněla,“ a odebrala se ven, lehnout si na čerstvý vzduch. Širinka samozřejmě s mámou, je to přece jejich poslední společná noc.

„Adélčin nový páníček psal tomu našemu, že v pořádku dorazili domů a Adélka byla celou cestu úplně v pohodě. Máme ti od ní vyřídit pozdravení. A vzkazuje ti, že kdybys udělala nějakej malér, máš u ségry právní pomoc zdarma, její nový páníček, pan Ťupa, je právník.“
„To je dobrý vědět, stát se může cokoli,“ odvětí Širinka a v roztomilé štěněcí tvářičce hraje uličnický úsměv. Obě pak ještě drahnou dobu klábosí, vzpomínají na Adélku, na to, co všechno spolu všechny tři prožily a přemítají, co je asi v životě, který mají ještě celý před sebou, čeká…

Časně ráno se pak Širinka dobývá na páníčka: „Hele, dědku, nemrač se, je krásný den.“ A nic. „To není jen tak,“ pomyslí si, když s páníčkem ani nehne ani hrozba rozkousané hadice. „S tím musíme něco udělat,“ říká si a jde za mámou. „Mámo, s dědou dneska není žádná člověčina (to jen lidi si ze všeho dělají psinu, u pejsků je to naopak), pojďme mu zahrát ještě pořádný divadýlko, co ty na to?“ Gizem chvíli přemýšlí, koho Širinka má tím dědou na mysli, než jí to dojde: „Jo aha, myslíš páníčka! No jasně, do toho jdu s tebou!“ A obě pak sehrajou páníčkovi úžasné divadlo a páníček se kochá, kochá a taky ty krásné okamžiky zaznamenává: souboj o Bohumila, souboj o kost… O takovou podívanou se nemůže páník připravit, nejde tentokrát ani s čuminou naproti „Samíkům“.

A tak nejde-li hora k Mohamedovi, holt musí Mohamed k hoře – v okamžiku, kdy Širinka vyčerpána předvedeným představením padne po mámině vzoru mezi vchodovými dveřmi za vlast, objevují se oba kamarádi  u branky. „Vstávej, jde vzácná návštěva,“ budí Gizem dceru a osminohý uvítací výbor jde „Samíky“ přivítat. Zejména pak Velkýho Sama, který má vždy nějakou tu mňamku po ruce. „Uplať si mě, uplať,“ vybafne na dvounohého kámoše čumina a když ji poslechne a patřičně uplatí, dovolí mu, aby si v náruči pochoval její ratolest. Ta neprotestuje, ale když zase konečně stojí na zemi, jde se dospat, zatímco páník bere její mámu na vodítko a jde s ní doprovodit kamarády.

Po návratu z krátké procházky je čas na snídani: granule v obou mizí snad na jedno jediné nadechnutí. Máma ví, že už nic nevyžebrá, ale Širinka loudí, loudí – a když vidí, že marně, utíká do kotce, jestli by se nenašlo ještě něco v mámině misce. Ale kdepak! Najít něco v mámině misce, to se rovná zázraku.

Když později oběma vytráví, zabavují páníčka dalšími hereckými etudami s tradičními rekvizitami: s Bohumilem, s kobercem, s kostí… Vtom se však Širinka zarazí, běží se mrknout na hodiny: „Propána! To je hodin! Musím se ještě rozloučit se všemi těmi milými místy, která mi přirostla k srdíčku a která tam zůstanou, i když je už nikdy neuvidím.“ A ještě naposledy se vydává prozkoumat zahradní džungle, přepočítat ryby a taky dát si doušek té výtečné vody v jezírku.

Po návratu ze zahradní túry Širince řádně vyhládne, a tak zkouší vyžebrat něco k obědu. „Ne, prdelko, oběd dostaneš až v novém domově, plné bříško na cestu by ti nemuselo dělat dobře,“ vysvětluje jí páníček, přčemž pravý důvod je ten, že je lakomec a držgrešle a že zkrátka jeden oběd ušetří… A tak místo oběda si Širinka dá s mámou alespoň společného šlofíčka. Ale jen na chvíli. „Jsem já to ale zapomnětlivka! Já vás nenaučila důležitou věc! Honem, poběž, musím ti ještě ukázat, jak fungují pejsci coby program předmytí…“

Čas je neúprosný – odměřuje sice vždy stejně, ale někdy se zdá, jako by letěl závratnou rychlostí. A to je právě dnes. U plotu zastavuje auto a z něho vystupují manželé Böhmovi. „A hele, ty znám, to jsou slušní lidé, ti mají vybrané chování, k nim mohu dceru pustit,“ říká si Gizem a hned v brance se na manželský pár vrhá v očekávání, že ten ono vybrané chování potvrdí. „No jo, říkala jsem to, vybrané chování,“ spokojeně konstatuje Gizem, když dostává ohromnou mňamku a plno dalších dobrot, které jsou však před ní zatajeny, aby je nechtěla sežrat najednou.

Stejně jako Adélka, i její sestra dostává na cestu svůj raneček, ještě naposledy se se všemi pomazlí… Když pak auto, které ji odváží, zmizí z navlhlých očí, berou páníčci Gizem i její „ségru“ a jdou je pořádně vyvenčit. Míšu proto, že jí pohyb vůbec neuškodí, Gizem proto, aby se utahala a nevzpomněla si na nějaké stesky. Venku je vedro, a tak se ke konci procházky staví v hospůdce na nějaké to osvěžení. Tam páníček všem tlumočí zprávu, že Širinka v pořádku dojela a už se i skamarádila s Böhmovic krysaříkem Kubíčkem.

„Nesmutni,“ říká pak doma Gizem páníčkovi. „Máš paničku, Míšu a mě. Panička má Míšu, tebe a mě. Míša má paničku, tebe a mě. Já mám paničku, Míšu a tebe. Co z toho vyplývá? Přece to, že se zkrátka a dobře všichni máme! A to rozhodně není málo…